Magazín pro mě znamenal kus života

3/2022 ROZHOVOR

Magazín s ním rostl a on vyrostl s ním. Šéfredaktor Zdeněk Jančařík končí a předává Salesiánský magazín mně, Honzovi Kvapilovi. Sedli jsme si spolu, abychom zhodnotili Zdeňkova léta s magazínem.

Zdeňku, na začátek ti musím položit dvě otázky, které napadnou snad úplně každého. Proč jako šéfredaktor Salesiánského magazínu končíš? Opouštíš magazín úplně?

Ne, to ne! To by mě ani nenapadlo! Končím pouze jako šéfredaktor. Salesiánský magazín je pro mě milovaným dítětem, se kterým jsem se mazlil osmnáct let. Končím, protože magazín vedu už hrozně dlouho. Osmnáct let je neuvěřitelná doba a chce to nové myšlenky, chce to někoho, kdo má nové nápady, kdo se víc pohybuje v digitálním mediálním světě.

Kým jsi byl, když jsi nastoupil do role šéfa Salesiánského magazínu?

Tuším, že v roce 2004… Po vysvěcení jsem byl kaplanem v Kobylisích do roku 1999 a pak jsem šel studovat do Říma Papežskou salesiánskou univerzitu (UPS). Absolvoval jsem tam žurnalistické vzdělání a už předtím jsem k psaní trošku přičuchl, když jsem spoluzakládal časopis AD a Čtení do krosny. Když jsem se v roce 2002 vrátil z Říma ze studií, šel jsem do našeho nakladatelství Portál dělat redaktora a později šéfredaktora. Jakožto šéfredaktor jsem se ujal také vedení časopisu Salesiánská rodina.

A v jaké kondici byl časopis Salesiánská rodina, když jsi ho přebíral? Tuším, že jste ho tehdy přejmenovali.

Ano, překřtili jsme ho na Salesiánský magazín, aby měl současnější název a netýkal se jen salesiánské rodiny. Původní název vzbuzoval dojem, že je to bulletin pro užší okruh přátel kolem salesiánů, salesiánek, spolupracovníků a dobrodinců. Salesiánská rodina měla svůj specifický obsah, redaktory a byla kvalitní. Vláďa Kopřiva, který časopis dělal, ho dělal poctivě, co se týká salesiánské historie, rozhovorů se staršími salesiány a exallievi. Ale přece jenom časopis neměl tu šíři, nebyl tam moc zastoupen misijní svět, kultura, média, SADBA teprve začínala a magazín byl trošku zahleděný do minulosti. Myslím, že ani ta černobílá barva tomu neprospívala. Provinciál tehdy naznal, že by magazín potřeboval kvalitativní skok, a já jsem to tlačil také. Především v tom smyslu, abychom šli do barvy, aby konečně skončily „totalitní časy“ v tom, že děláme jen takový věstník pro úzký okruh čtenářů.

Ty jsi byl především šéfredaktorem Portálu. Šéfování magazínu byl pro tebe tehdy trochu vedlejšák?

Jasně. Byl jsem pár let šéfredaktorem Salesiánského magazínu jen nominálně, ale výkonným redaktorem byl Jirka Kučera, který magazín celý obsahově vyráběl a já jsem to schvaloval. Když jsem přišel z práce z Portálu, sedli jsme si spolu do redakce magazínu a tam jsme přemýšleli, co by mohlo být uvnitř. Ale dělal to především on. Třeba nějakých deset let jsme magazín připravovali v podstatě ve třech. Ještě s námi spolupracovali grafici Mirek Palíšek a Martina Mončeková. Vždycky jsme někomu zadali sérii článků, třeba Vojta Sivek nebo Michael Martinek nebo další psavci mezi salesiány napsali sérii článků například o Donu Boskovi nebo o výchově, které vycházely v magazínu na pokračování. I tím to bylo maličko nudné. Kdežto dneska za určité stránky odpovídají určití lidé a je to pestřejší.

No a jak ti to šéfování šlo, když jsi seděl na dvou židlích?

Jedné velké v Portálu a magazín byla spíše ta menší stolička opodál… Bylo to takové spontánní. S Jirkou jsme si velice rozuměli a začátky byly chaoticky tvůrčí. On třeba potřeboval najednou nějakou recenzi na Harryho Pottera nebo na Pána prstenů, já jsem to ani nečetl, ani jsem neviděl film, ale stejně jsem to napsal, jen jsem si ty dvě ságy popletl a všechny postavy pomíchal. Lidi potom psali: „Prosím vás, ty recenze už tam nedávejte. Jsou nějaké zmatené. Naše děti je nechtějí číst.“

Bolesti růstu…

Ale bylo tam mnoho velice pozitivních momentů. Dělali jsme si s magazínem i takové výlety. Byli jsme třeba v Německu za jedním bývalým salesiánským žákem, jmenoval se Hugo Fritsch, kardinál Trochta ho těsně po válce zachránil před násilným odsunem. Dělali jsme s ním rozhovor v jedné vesnici až za Frankfurtem nad Mohanem. Také jsme jeli do bavorského Ensdorfu za Jirkou Kopicem, nebo jsme se vydali za Oldřichem Přerovským do Říma, ale ten s námi nechtěl mluvit. Několikrát jsme spolu vyrazili na dovolenou – vytvořili jsme s Jirkou Kučerou opravdu kamarádskou dvojici.

Co se ti v Salesiánském magazínu povedlo nejvíc?

Myslím, že to byl ten druhý „kvalitativní skok“ během mého působení. Týkal se jednak grafiky, ale také práce celého kolektivu kolem magazínu. Je to šest let, když jsme si řekli, že musíme magazín zase posunout, dát mu jiný formát a víc dbát na grafiku, protože už opravdu neobstojí ani mezi farními časopisy. Takže jsem poslal grafičce Martině Mončekové příklady jiných salesiánských bulletinů, třeba z Austrálie, z Británie nebo z Afriky. „Podívej, jak to mají Afričani krásně barevné,“ říkal jsem jí. Martina je velice kreativní a magazín se díky ní hodně rozzářil. Z několika fotek udělá zázraky, zasadí je do článků tak, že se tím texty oživí a zviditelní. Je to úplně jiný level.

A také konečně, asi po dvanácti letech, jsme si vybudovali malou redakci, která sice sedí v Brně a Praze, ale je funkční. Ten upgrade magazínu spočívá v tom, že dnes v něm máme Honzu Zindulka za salesiány spolupracovníky, sestry salesiánky, které si dělají své stránky, SADBA vyrábí stránky „na klíč“, totéž se týká dětské přílohy, ty také, Honzo, zodpovídáš za několik reportážních stránek. A tím pádem to jako šéfredaktor jen koordinuji, vymýšlím obálku, protože vím, který článek je zásadní, a grafička vyrobí layout, grafickou podobu.

Ještě před pár lety převládal názor, že tištěným médiím odzvonil umíráček. Co bychom měli dělat, aby se z našeho magazínu nestala chodící mrtvola?

Musí tam být co číst, jiné věci než v jiných časopisech. Určitou výhodou je, že v salesiánské rodině takové věci máme, jen to chce je novinářsky vytěžit. V rámci české církve máme kvalitní misijní rozměr – salesiány misionáře i salesiánky misionářky a máme úžasnou Sadbu, která vysílá každoročně dobrovolníky. To si myslím, že v církvi jen tak někdo nemá. Projevilo se to i teď v ukrajinské krizi. Máme polské misie na Ukrajině tak rozšířené, že jejich prostřednictvím můžeme okamžitě pomoci tady z Brna nebo z Prahy přímo na místě. Další naší exkluzivitou je, že máme mimořádné osobnosti, které zase tolik nevytěžujeme, ale stejně – Michael Martinek jako katolický intelektuál, Láďa Heryán je dneska už nejen katolická celebrita, Kája Herbst, také řada salesiánů spolupracovníků, kteří jsou v dílech, která šlapou. Často také děláme s mládeží na okraji, což zase v církvi není úplně běžné. Máme zkrátka takové naše highlights, které můžeme nabízet i prostřednictvím našeho časopisu. Naše činnost je výchova mládeže k víře a myslím, že časopis k tomu přispívá.

Dalo by se říct, že jsme ve světě, mezi lidmi, že nejsme uzavřená církev, která si hraje na svém písečku?

Určitě. Někdy jsme ve světě až moc a chybí nám kontemplace. Ale jsme v církvi do jisté míry avantgardou. Kde se něco děje, tak tam se snažíme být, nebo tam máme laiky. A to si myslím, že je další rozměr – nesázíme jen na kleriky. Máme spoustu laiků, kteří nám jsou naklonění. Vlastně ani tolik nerozlišujeme, kdo je kněz, nebo jinak zasvěcený, nebo kdo není. Děláme na společném sociálním a pastoračním díle.

Magazín je, jak jsi řekl, tvoje milované dítě. Jaké to pro tebe je, předávat ho mně – mladému klukovi, laikovi, který ani není úplně vrostlý do salesiánské rodiny? Nemáš z toho obavy?

Ty jsi z mého pohledu ideální kandidát, i protože s námi už dva roky intenzivně spolupracuješ a vím, jak pracuješ. Slíbené články napíšeš, jsou velmi kvalitní, nechybí fotky, dbáš o grafiku. Redaktor, zvlášť šéfredaktor, musí mít smysl pro grafiku. Děláš i naše elektronická média (web SDB, Facebook Bosco point) a ono se to propojuje. Jsi aktivní, už znáš salesiánskou rodinu komplexně, byl jsi na mnoha místech, takže už to máš zmapované. Další věc je, že se umíš podívat na ty náš salesiánské věci z jiného úhlu pohledu. Protože my se pořád díváme z té naší salesiánské bedny. Ale ty se díváš do té naší banánovky a umíš ten kontext líp číst. Myslím, že když předám magazín tobě, bude v dobrých rukou a já už budu jen takový malý supervizor.

Co tě magazín naučil? Kdo je onen odcházející šéfredaktor?

Určitě mě to naučilo být trpělivější s autory. Dřív jsem si myslel, že i mladý člověk musí umět hned psát a formulovat, odevzdávat texty včas. Dneska vím, co od koho můžu čekat. Také v žurnalistické rutině jsem mnohem dál. Věci dělám rychleji, s přehledem, už se tolik nebojím napsat článek, udělat rozhovor s nějakou celebritou. Už nejsem tolik roztřesený z toho žurnalistického světa. Byl jsem člověk, který nebyl schopný někomu zavolat, okamžitě někoho kontaktovat, jít do akce. V tom mě podporoval Jirka Kučera. Uměl sehnat kontakt, hned vzal telefon a zavolal třeba Janu Kasalovi. Ano, v mnoha věcech jsem se posunul. A pak je pro mě zázrak, že Salesiánský magazín vždycky vyšel. Někdy jsem si myslel, že nevím, co v něm bude. Nakonec se vždycky našlo něco zajímavého, nestalo se, že by magazín nevyšel. Ale jistě, někdy tam byly vycpávky, toho jsem si dobře vědom.

Je to tak, že se ti uvolní nějaký čas a ty bys ho chtěl věnovat něčemu jinému? Kam teď opřeš své síly?

Určitě se mi nějaký čas uvolní. Není to tak, že bych od magazínu utekl. Já mám dojem, že než se v tom ty dobře usadíš, tak to bude chvíli trvat. Některé věci už budeš dělat sám a já budu „dozorovat“. Kdybych od toho měl úplně odejít, tak bych se samozřejmě snažil zabrat v pastoraci a asi i v oblasti exercicií, případně spirituální literatury. Uvidíme. Vždycky to u nás záleží také na představených. Nechci si malovat nějakou budoucnost, protože představený může říct, půjdeš tam nebo tam.

Budeš dál psát do Salesiánského magazínu? Mně přijde, že máš velké charisma dělat humorné texty, třeba fejetony a humor nám v magazínu trošku chybí.

Fejeton nebo podčárník. Podčárník je ještě trochu jiný žánr. Ten jsem občas psal třeba pro Katolický týdeník. Vyberu třeba oslíka, na kterém Pán Ježíš vjel do Jeruzaléma a popíšu tu událost z jeho pohledu. Mám dojem, že tyto věci mě docela jdou a mohl bych je psát i do magazínu. Tomu se říká persifláž, prostě zvláštně pojatý humorný text. Do magazínu mě vždycky bavilo psát recenze na knížky, především ty z Portálu, případně na filmy nebo muziku. A potom mou parketou byly editorialy. Ty už píšu opravdu osmnáct let.

Tento rozhovor je pomyslnou čarou za tvým šéfováním Salesiánského magazínu. Byla to dlouhá cesta, během které se z tvého milovaného dítěte stal odrostlý teenager, na kterého je spoleh. Co by mělo závěrem takového rozhovoru zaznít?

Vděk čtenářům, vděk těm, kteří se hlásili, poděkování lidem, které potkám na ulici a řeknou mi: „Četl jsem váš editorial a bylo to zajímavé.“ Poděkování všem dárcům a dobrodincům. To je vlastně neviditelná skupina, ale dobře o ní víme! Prostě vidíme, že je hodně lidí, co na nás myslí, a Salesiánský magazín je jejich průvodcem našim salesiánským světem i církevním rokem. Takže všem jsem hrozně moc vděčný za tu věrnost. Samozřejmě velký vděk autorům, celému kolektivu redaktorů, grafikům. Také vděk lidem z Portálu, kteří nám zprostředkovávají tisk. A ještě obzvláštní poděkování křížovkářům, to jsou jedni z nejaktivnějších „malých“ čtenářů, kteří neustále reagují tím, že posílají tajenky a k tomu často napíšou nějakou doušku, třeba: „Děkujeme. Zdravíme z Orlických hor.“ Takže těm moc děkuji za velkou aktivitu, křížovkáři byli nezmaři.

A já děkuji tobě, Zdeňku, za všechnu tvou práci na  Salesiánském magazínu, že jsi to nevzdal s autory ani čtenáři a že tě i dál můžeme číst na  našich stránkách.

Jan Kvapil