Kubánce mám upřímně ráda

By 2. 11. 2018 Magazín
4/2018 FMA
Po třech letech přijela z Kuby na krátkou návštěvu do České republiky salesiánka Olga Landrová. Využíváme tedy vzácné příležitosti dozvědět se, jak se jí v této exotické zemi žije a co je v tamním salesiánském světě nového.

Už jsi na Kubě po více než pěti letech jako doma. Jak tě mezi sebe přijímají místní? Je pro ně těžké přijmout někoho cizího, nebo tě považují za jednu z nich?

Osobně vnímám, že mě lidé na Kubě přijímají moc pěkně a že jsme si velmi blízcí. Myslím si, že je to dáno více faktory. Kubánci jsou přirozeně velmi otevření a vřelí lidé, přítomnost cizince je pro ně vždy obohacením. Oni sami mají omezené možnosti vycestovat, a tak využívají možnosti kontaktu s cizinci, aby se dověděli, jak se žije jinde. Také mají všeobecně velkou důvěru k církvi, zvláště pak k řeholním sestrám. Hábit je pro některé jakýmsi znamením přítomnosti Boží. Stačí procházet po ulici a mnoho lidí nejenže s úsměvem pozdraví, ale také se někdy okamžitě přiblíží s prosbou o požehnání či o modlitbu za sebe nebo za někoho z rodiny, začne se s důvěrou svěřovat se svými těžkostmi… Je pro ně velkým svědectvím, když se jako sestry snažíme žít za podobných podmínek jako oni, když nás potkávají v obchodech, kde poctivě stojíme ve frontě, stravujeme se podobně jako oni z potravin na příděl a nemáme nějaké vlastní dovezené ze zahraničí, když nás vidí jezdit na kole nebo jak se vracíme s plnými taškami z trhu… Prostě pokud se snažíme sdílet život s nimi, oni ho sdílejí s námi. Například nám zavolají nebo přijdou říct, že do obchodu přivezly vejce, vepřové maso nebo zeleninu, abychom nepromeškaly příležitost obstarat si to, co běžně není k dostání. A toto je pro nás jedno z milých znamení, že pochopili, že prožíváme stejné starosti jak oni.

Jako komunita sdílíte každodenní radosti i starosti s obyčejnými lidmi. Jak vypadá salesiánský apoštolát na Kubě, komu se vaše komunita věnuje především?

Sestry salesiánky na Kubě jsou ve čtyřech komunitách. V Manzanillu, Camaguey, Manguitu a v hlavním městě Havaně. Tato poslední se nachází na periferii zvané Guanabacoa a je jediným domem, který zůstal z bývalých čtrnácti z doby předkomunistické.

Od začátku mého pobytu na ostrově, tedy pět a půl roku, jsem byla v Camaguey spolu se dvěma až třemi sestrami. Toto město je pro salesiánskou rodinu významné, jelikož právě z Camaguey pocházela velmi bohatá dobrodinka Dolores Betancourt Agramonte, která neváhala zajet až do Turína, jen aby u hlavního představeného salesiánů vyprosila, aby poslal salesiány a salesiánky vychovávat děti a mládež do jejího rodného města. Bratři salesiáni již v loňském roce oslavili svou stoletou přítomnost a sestry toto kulaté výročí připravují na rok 2021. V současné době tu bydlíme a pracujeme v jednom domě v centru města, který naší kongregaci věnovali v závěti dva staří bezdětní sourozenci. Na základě pastoračních linií myšlenek naší 23. generální kapituly a konference řeholníků na Kubě jsme se rozhodly otevřít oratoře a volnočasové aktivity přímo v prostorách našich domů. Před dvěma lety jsme tedy i v Camaguey nabídly dětem z okolí, že si mohou přijít zahrát každou sobotu odpoledne různé hry. Ačkoliv náš dům není příliš velký, umožnily jsme dětem vstup do sálu a na dvorek a po páté hodině, když začne slunce trochu povolovat, také na naši střešní terasu. Počáteční desetičlenná skupinka se velmi rozrostla, letos chodívalo pravidelně každý týden kolem čtyřiceti dětí a na závěrečné setkání jich přišlo přes šedesát. Máme z nich velkou radost, zvláště z několika, kteří chodívali před oratoří na náboženství do farnosti a pak přímo k nám, čímž dávali nejen příklad ale i povzbuzovali spontánně ostatní, a tak se i skupinky na náboženství posílily. U nás jsme jim díky dobrodincům, kteří nám darovali různé hry, které tu nejsou k dostání, mohly nabídnout nejen výchovné prostředí, ale také nový druh zábavy. Pro starší jsme navíc připravovaly vyrábění z různých materiálů, za což také vděčíme zahraničním dobrodincům. Během týdne jsme pro ně měly různé kroužky a to hudební (flétna, kytara, klavír), rukodělné (háčkování, šití, vyšívání) a v letošním roce také angličtinu, kterou vyučovala jedna dobrovolnice, která přijela skoro na celý školní rok z Brna.

Jaká je v této nabídce konkrétně tvoje práce?

Měla jsem na starosti koordinaci oratoře a kroužků a konkrétně jsem letos vedla všechny hudební kroužky a připravovala rukodělné dílny a formační setkání sobotní oratoře. Učila jsem v semináři Katechismus katolické církve a základy hudební výchovy a úvod do intonace. A pak jsem byla také ekonomkou komunity, a tak se mě týkalo veškeré shánění všeho možného pro sestry a pro dům. Dále pokračujeme v naplňování pastoračního projektu, proto jsem měla na starosti koupi dvou sousedních domů s myšlenkou, že až se opraví, budou sloužit k bydlení sester a veškeré prostory, které v současnosti užíváme, budou pro pastoraci.

Za dobu, kdy jsi na Kubě, se určitě mnoho věcí podařilo. Je něco, co ti dělá obzvlášť radost?

Radost mi dělá, když vidím, jak roste život v jakékoliv podobě. Člověk se naučí být citlivý k malým znamením růstu. Tak například, když děti chodí pravidelně a s nadšením na kroužky, anebo alespoň zavolají, že nepřijdou. To je totiž velká věc. Všeobecně je tím nejdůležitějším jenom škola a na ostatní věci se neklade takový důraz. Z toho pro nás vyplývá, že naše nabídka je až na třetí nebo čtvrté koleji. Stačí, aby přišel na návštěvu do rodiny příbuzný nebo aby se spustil déšť, a to už je dostatečný důvod, proč se nikam nejde. Zpočátku jsem vůbec nechápala, že omluvou může být i déšť.

A naopak, s jakými těžkostmi se potýkáš nejvíce?

Denně k nám chodí různí lidé prosit o cokoliv, od kusu chleba přes léky, ručníky, prostěradla… Občas se podaří, že od dobrodinců něco dostaneme a můžeme pomoci, to ale není často. Těch potřebných je tolik, že i kdybychom rozdaly všechno, co máme, stejně by to nestačilo… Člověk prožívá mnohokrát pocity naprosté bezmoci.

Po návratu na Kubu by ses měla stěhovat do jiné komunity. Máš už představu, co tě tam bude čekat nového?

Po návratu z dovolené se stěhuji z Camaguey do ještě jižnějšího města Manzanilla. Naše komunita tam bydlí v domě patřícím farnosti a plně se věnuje pastoraci v misijních centrech. V okolních vesnicích nejsou kostely ani kaple. Vždy se tedy s některou rodinou domluví, že dá k dispozici dvorek, či nějakou z místností svého obydlí pro děti, mládež nebo pro dospělé k formaci ve víře nebo pro modlitební setkání. Když přijedeme do vesnice, hned se začnou všichni shromažďovat. Dětem půjčíme balon, švihadla a různé jiné hry. Děti se pak zklidní a shromáždí na hodinu náboženství a na závěr jim rozdáme svačinku – nějakou sušenku, kelímek s pitím. Každý bonbon je přijímán s velkou vděčností.

Jedna ze sester v komunitě se také věnuje přírodní medicíně. Podle osvědčených receptů společně s dalšíma třemi ženami připravují různé sirupy, kapky, masti a také čistí uši pomocí vlastnoručně vyráběných voskovaných kornoutů… Při současném nedostatku i nejzákladnějších léků jim mohou lidé utrhat ruce.

Největší těžkostí v této komunitě je problém přepravy do vesnic. Máme tam k dispozici kongregační auto značky Lada combi někdy ze sedmdesátých, které pomalu vypovídá službu. Snažíme se získat jiné auto, ale je to velmi složité. Zdá se, že jediná možnost je koupit ho na Kubě, kde je však neskutečně předražené, a tak nám nezbývá nic jiného než prosit o nějaký zázrak.

Je vidět, že jsi na Kubě jako doma a že ti přirostla k srdci. Přijmout úplně jinou kulturu ale asi není snadný úkol.

Když člověk přijde do nového prostředí, na začátku je všechno nové, jiné a zajímavé. Postupně ale roste pocit, že se tak nějak nevejde do místních pravidel. Pomalu se dostavuje napětí a člověk je z toho unavený. Myslím si, že pak má téměř automaticky snahu začít něco korigovat, aby to uvedl tzv. na pravou míru. Jenže ono je to spíš proto, aby se sám cítil lépe. Najednou totiž zjistí, že to, co jemu nesedí, těm druhým nejenže nevadí, ale je to pro ně normální. Octne se tak v situaci, kdy se k tomu musí vnitřně nějak postavit, kdy začne vědomě vyhodnocovat a někdy i dosti obtížně přijímat, že to tak prostě je a že nemá moc šanci na tom něco měnit. Například u nás, když má někdo rýmu, začne nosit kapesník a podle potřeby jej použije. Na Kubě je však společensky přijatelné, že neustále popotahuje… Musím se přiznat, že je mi to velmi nepříjemné. Uvědomila jsem si ale, že v podobných situacích nelze nikoho ani odsuzovat ani se vůči němu cítit nadřazeně. Myslím, že jsou věci, které se člověk naučí přijímat, i když sám vlastní chování nebude měnit. Je třeba to velmi citlivě rozlišovat a vážit, protože jsou pak také věci týkající se například oblasti morálky, které se samozřejmě přijmout nedají. Tím nejdůležitějším je naučit se mít rád a potom se člověk na mnoho věcí dívá úplně jinak. Vlastně musím říct, že mám Kubánce upřímně ráda.

Helena Křenková