SM 4/2023 ROZHOVOR
P. Antonín Špaček SDB byl poslední český salesiánský mohykán, který zůstal v salesiánských misiích v západní Evropě až do roku 2022. Rozhovor jsme natočili přesně 21 let od smrti P. Josefa Šimčíka, zakladatele švýcarské misie pro někdejší české a slovenské exulanty a později au-pairky a Čechy a Slováky v zahraničí.
Toníku, zkusme shrnout, proč jsme jako salesiáni do Švýcarska vlastně šli, tedy jak se tam dostal P. Šimčík ještě za totality a ve svobodné době pak ty.
P. Šimčík byl vysvěcen tajně ještě v Čechách…
…světil ho Štěpán Trochta…
…a poslali ho dostudovat po Pražském jaru do Vídně. V letech 1969–1970 byl ve Vídni. Když tam končil, tak už byly státní hranice zase uzavřené a on měl možnost odejít mezi salesiány do Itálie, ale zrovna v té době se objevila žádost o české kněze do Švýcarska. V Curychu byla velká komunita italských salesiánů – v té době tam byli italští salesiáni už asi 80 let, měli tam farnost, hřiště a zázemí. Jaroslav Škarvada, který ještě nebyl biskup, měl na starosti českou zahraniční misii. Vyzval tehdy salesiány, aby šli do curyšské italské komunity také dva další salesiáni, jeden Slovák a jeden Čech. Tak se tam dostali P. Josef Šimčík a P. Anton Baník, aby žili pohromadě v italské komunitě, ale každý měl na starosti příslušnou národnostní komunitu.
Těsně po roce 1990 jsem byl náhodou v Curychu na Nový rok a zajel jsem také k P. Šimčíkovi, který s Oldřichem Přerovským objížděli české komunity.
Oldřich Přerovský tam jezdil každý rok, a když jeli za Čechy spolu, Přerovský vždycky při mši kázal.
Ty jsi přišel do Curychu těsně po P. Šimčíkovi?
V závěru života měl Josef Šimčík mozkový nádor, o kterém nevěděl. Jednou při ranních modlitbách se zdálo, že měl mozkovou mrtvici, ale z nemocnice už se nevrátil. Stalo se to v únoru roku 2002. Krajané tehdy žádali, aby tam čeští salesiáni někoho poslali. V květnu bylo v Praze setkání všech spolubratří provincie a zrovna tam byl biskup Petr Esterka, který měl mši svatou.
To byl biskup zodpovědný za české misie?
Ano, za ty v západním světě. Říkal tehdy spolubratřím, že potřebuje nějakého českého salesiána do Švýcarska. Pak byl ve velké jídelně oběd. Provinciálem byl tehdy Johny Komárek – přišel při obědě za mnou a povídá: „Tondo, máš maturitu z němčiny, tak tě tam pošlem.“ Řekl jsem: „Já si to musím rozmyslet!“ Dal mi dva týdny. Bavil jsem se o tom s tetou, mou kmotrou z Brna, která mi pomáhala na farách a měla ráda salesiány, a ta řekla: „No, to není špatný nápad! Máš akorát 45 roků – získáš dobré zkušenosti.“ To byla moudrá řeč.
Kde jsi tehdy byl?
Byl jsem v komunitě Moravské Budějovice na Třebíčsku.
Jak ses vlastně ještě za totality dostal z beskydské Tiché do brněnské diecéze?
Tady v Brně bydleli na Vodově ulici naši kmotři, maminčina sestra s manželem, který byl Brňák. Oni neměli děti, a tak mě přemluvili spolu s P. Lepaříkem, abych šel do Brna do školy, že na Slovanském náměstí jsou německé, francouzské a anglické třídy, že to má úroveň. V roce 1969 jsem se nechal ukecat a nastoupil jsem tam do posledních tří tříd základní školy – do německé třídy, kde jsme měli pět hodin týdně němčinu.
Johny nebyl tak úplně vedle…
Jasně. Pár let jsem tam dojížděl, z Tiché jsem vždycky vozil králičí maso, vajíčka a domácí chleba. Z Ostravska jsem znal z chaloupek salesiány a jejich dobrý příklad – přemýšlel jsem, co dál. Chtěl jsem na gymnázium, ale bylo to v roce 1972 a posudek tehdy vystavoval místní uliční výbor. Posudek z domu a ze školy jsem měl dobrý. Byl jsem na Slovaňáku další čtyři roky, ale už to bylo politicky složité. Jeden z profesorů mi říkal, abych se hned nehlásil na vysokou, ale šel nejdřív na vojnu a z vojny bych třeba mohl dostat dobrý posudek. Tak to přesně dopadlo. Pracoval jsem v Tatře, doma jsem pomáhal na poli a pak jsem šel na vojnu do Bratislavy a do Plzně a na konci vojny jsem říkal veliteli oddílu, že se hlásím na faráře. On říkal: „Napiš si ten posudek, ale nepiš tam ,na faráře‘, ale ,na vysokou školu‘.“ On to ani nečetl, podepsal to, dal tam razítko bez mrknutí oka.
Hlásil ses tedy za brněnskou diecézi…
Ano. Ministroval jsem v Brně u svatého Michala, kde byl kanovníkem P. Franta, pacák, ale byl v té organizaci, protože na něho věděli, že kdysi na farním dvoře nechal tajně zabít prase, a tajemník ho přinutil do Pacem in terris. Když on nám dával posudek, tak to něco znamenalo! Ministroval tam tehdy taky Michael Martinek, Josef Malík, Michal Jelínek a další. Tak jsme se dostávali do semináře přes Brno. Později nás světil biskup Karel Vrana a Dominus Míša nám říkal: „Vždycky před svěcením jsem za ním šel a říkám mu: Pane biskupe, budete světit některé naše.“ Ale neřekl mu jména.
Kde jsi farářoval?
Nejprve jsem byl ještě kaplanem v Jedovnicích, pak farářem v Drnovicích u Vyškova, kde byla pěkná fara na kopci, a ve Velké, kam začaly jezdit skupiny mladých například s Jožkou Kopeckým mladším. Taky tam byli poprvé hned po revoluci na Silvestra a tehdy jsme se poprvé farníkům zveřejnili, že jsme salesiáni. Láďa Vik, tehdejší provinciál, ke mně poslal ještě Petra Pilera, poblíž byl Josef Daněk a pak tam byli ještě další, takže jsme vytvářeli neformální komunitu a později jsme působili kolem Moravských Budějovic.
Později jsi byl ještě poblíž Újezdu u Brna.
Když Josef Daněk odešel do Žabin, dostal jsem se do Újezda. Když jsem pak při rodinném setkání doma v Beskydech povídal o tom, že možná půjdu do Švýcarska, tak synovci, kterým bylo tak dvanáct třináct, říkali: „Strýcu, ber to, budem mět gde jezdit!“ A pak tam opravdu jezdili. Ale nelituju toho, že mě tam Johny poslal.
Švýcarsko tedy nezhasilo ducha?
Je to tam trochu jiné, co se týká farního, církevního, ale i společenského života, ale není to zgruntu špatné, jak to popisuje ve své knížce Cesta na Západ Štěpán Smolen. Ten tam cestoval měsíc a všechno bylo podle něho špatně. Ten první dojem může být zvláštní – je třeba fakt, že se tam moc nezpovídá. Ale v adventu a v postu je například v každé farnosti Bußandacht (kající bohoslužba), která je krásně připravená, pak je čtyři pět kněží k dispozici k osobnímu rozhovoru a potom následuje společné rozhřešení, jak je to i v některých našich obřadech. Přesně tak to doporučuje v knížce Síla eucharistie v kapitole Účinky svatého přijímání Elias Vella.
U nás mnozí lidé berou hromadné rozhřešení jako západní herezi.
Já jsem to neudílel hromadně, vždycky jsem to dělal osobně, třeba i při skleničce vína. Nechodili jsme do „kadibudky“. (smích)
Proč jste tam působili dva kněží, jeden Čech a jeden Slovák?
Spolu se slovenským salesiánem jsme měli Švýcarsko původně „na polovic“, kam jezdil on, jsem nejezdil já, a naopak. Dnes tam už nejsou emigranti, ale lidé, kteří tam přijíždějí za prací – a ti už nemají problém v česko-slovenských vztazích a nepěstují už staré animozity.
I po tvém odjezdu se tam ještě slouží české a slovenské mše?
Ve Švýcarsku jsou dva čeští kněží, kteří slouží Švýcarům, a jeden z nich se uvolil, že bude sloužit i česky Čechům.
Tak vaše působení má pokračování?
Co do mší ano, ale česká švýcarská misie už není obsazená.
To možná vysvětli víc…
My říkáme misie, ale to není správný název. V jiných řečech se říká „personální farnosti“ nebo „krajanské farnosti“ – a to je lepší.
Jako jsou teď u nás Ukrajinci, tak ti potřebují svého kněze.
Ano, to je „personální, osobní farnost“, která měla pravomoc po celém Švýcarsku.
Mělo vaše letité působení ze zpětného pohledu smysl?
Především to mělo smysl pro několik vln migrantů. Jejich potomci jsou už integrovaní do švýcarské společnosti, případně církve, mají svoje farnosti, mluví švýcarskou němčinou, někteří jsou katecheti, jsou mezi nimi tři jáhni. Ve Švýcarsku žije asi 18 tisíc Čechů a Slováků, kteří přišli za prací. Jsou tam nějakou dobu a chtějí se většinou vrátit. Jsou rádi, že mají někoho blízkého i v církevním prostředí. Navíc mnozí mají problém se švýcarskou němčinou, sám to víš, protože německy umíš. Kdysi jsem jel trolejbusem a řidič zastavil mimo zastávku a pravil: „Bitte, alle uštíge!“ Všichni šli ven a pak jsem pochopil, že to je „aussteigen“. Don Natale, Ital, se učil 15 roků německy a chtěl si to vyzkoušet před kostelem a ptá se jednoho táty, kolik má dětí, a ten mu říká: „I ha zwi Mé u drei Bueli.“ Natale říkal: „Zase nic nevím.“ Znamená to „dvě holčičky a tři kluky“.
Posunulo se za ta léta, kdy jsme spolu natáčeli rozhovor, něco ve švýcarské církvi? Prožívají tam synodální hnutí?
Nejsou tak radikální jako v Německu, kde chtějí hned světit ženy a žehnat homosexuálním párům. Gemendeleiter/in (vedoucí farní obce) může být muž nebo žena, to ano, akolytkou mohou být ženy už dávno, což není jáhenka…
Ale může kázat…
Může kázat, předčítat evangelium, křtít i oddávat beze mše, pohřbívat, ale na neděle většinou zvou kněze z klášterů nebo volné důchodce z okolí.
Ženská složka v církvi je ve Švýcarsku zastoupena silněji než v českých zemích…
…a nikomu to nevadí. Ve Winterthuru byla 10 až 12 roků paní Zitta, s kterou jsme si dobře rozuměli. Když jsme měli spolu mši, tak ona četla evangelium, kázala, přípravu mi posílala týden předem. Musím říct, že byla perfektně nachystaná, kázala rozumně, všechno měla biblicky podložené – měla vystudovanou teologii. Když to srovnám s některými českými faráři, tak bych radši volil paní Zittu. Asi před pěti lety pořádala farní pouť po Česku a setkali se taky s Ludmilou Javorovou.
V Česku vyvolala covidová pandemie rozdělení ve společnosti a částečně i v církvi. Mnoho lidí začalo intenzivně sledovat a šířit konspirační teorie, řada lidí se radikalizovala na obou stranách názorového spektra.
Švýcarská demokracie je mnohem vrstevnatější než kdekoli jinde, takže stát si nemohl dovolit to, co v Rakousku nebo v České republice, například plošný zákaz vycházení, „lockdown“. Některá opatření existovala, na balkoně domů mohlo být pospolu maximálně šest lidí. Také bylo sousedské udávání, jak mi potvrdil jeden kamarád ze Slovenska, který působí jako policajt. To bylo v prvních třech měsících, v březnu až květnu 2020. Tehdy jsme chodili sloužit mše po bytech. Sešlo se třeba i 30 dělníků ze Slovenska nebo z Čech. Nikdo nikomu nevnucoval očkování. Nejprve Švýcaři vůbec neočkovali, protože tvrdili, že je to nebezpečné.
A roušky?
Nejprve se říkalo, že nejsou potřeba, ale pak jim jich Číňané poslali miliony, tak od dubna 2020 byly povinné v městské dopravě. Kostely nebyly ale nikdy zavřené, kdykoli ses tam mohl přijít pomodlit a přijmout svaté přijímání. Když bylo lyžařské období, tak si netroufli zavřít vleky. To je ve Švýcarsku na rozhodnutí místních samospráv. Jinak to rozdělení bylo částečně taky, jednou mi jedna paní na zastávce autobusu vynadala, že nemám na ústech roušku.
Jak se Švýcaři postavili k válce na Ukrajině? O Švýcarsku se říká, že odmítají posílat zbraně na Ukrajinu a že se distancují od pomoci Ukrajincům.
V první vlně války Švýcaři posílali na Ukrajinu zbraně, ale později jim asi někdo vyčetl, že mají být neutrální, ale jistě v tom hrají roli i jiné důvody. Švýcaři také bedlivě sledují situaci v Rusku. Roku 2014 obsadil Putin Krym. Kupodivu se sami začali cítit v ohrožení a po obsazení Krymu hned povolali zálohy na vojenské cvičení. Ve Švýcarsku žije 8,5 milionu obyvatel, z nichž je 3,5 milionu cizinců. To je víc než třetina.
Nakonec jsi po letech ve Švýcarsku zapustil kořeny, ale zůstal jsi asi hlavně věrný Čechům a Slovákům.
Ano, jistě – také pro Švýcary bylo podstatné, abychom na prvním místě sloužili svým krajanům. A tak to i bylo.
Myslíš, že je ze švýcarské církve něco přenositelné do té naší? Existuje tam například kategoriální pastorace LGBT+ osob?
Obecně tam existuje pastorace různých skupin, které jsou na okraji, ale vzhledem k osobám jiné vztahové orientace, myslím, zvláštní pastoraci nemají. Rozhodně nejsou jakkoli vylučováni z církve. Určitě nemají svého kaplana.
Synodalita je pro švýcarskou církev asi typická.
To už tam bylo dávno předtím, než se teď o tom začalo mluvit v celé církvi. Typická je například při výběru biskupů, což v každé diecézi probíhá trochu jinak. Například v San Gellenu si volí biskupa přímo – volbu provádí kapitula s přihlédnutím k hlasu věřících. V Churu je to podobné, v Bazileji také. Určitě do toho nemluví nuncius.
Nyní ses vrátil na Moravu. Patříš teď do komunity Fryšták. Co máš na starosti?
Vypomáhám při akcích v Domě Ignáce Stuchlého, zároveň vypomáhám v okolí kněžím ve farní pastoraci, takže jsem tak trochu zase farářem.
V DISu se určitě nevyhýbáš setkávání s mládeží…
Teď tam zrovna byly děcka z brněnského Biskupského gymnázia a zdravotníci ze Zlína, teenageři, tak se s nimi rád vidím. Máme tam kurzy pro biřmovance ze Zlína – rád s nimi posedím, sloužím pro ně občas mši. Ale ještě k těm biskupům: Když jsem přišel do Curychu, tak biskup Amadeo světil jáhny. Přijel vlakem v civilu, na košili měl křížek. Vítal nás v zákristii. „A kdo jsi ty?“ ptal se. Říkám: „Já jsem ten nový český farář.“ On na to: „Znám jenom dvě česká slova: pivo a tvarůžky.“ Žádné zbožné řeči. Při žádné mši tam neměli biskupové ministranty s těma bílýma rukavičkama a s plachetkama, že by furt poklekali a klaněli se před biskupem. Na solideo mu tam dali židličku, on si tam vždycky čepičku položil a neměl s tím žádný problém.
Klerikalismus tam tedy nekvete…
To vůbec! Biskup Jean Marais sídlil poblíž Ženevy a měl na starosti všechny misionáře. Ten vždycky přijel na setkání ve svetru s křížkem na krku, se všemi si tykal, seděl s námi u stolu.
To je hezké, že jsi nasál ovzduší církve otevřené světu. Díky za rozhovor.
Zdeněk Jančařík
Foto: archiv SDB