4/2019 ROZHOVOR s Michalem Kaplánkem o papežově poselství mladým…
Michale, papež František napsal „dopis mládeži“ – je to poprvé, kdy se dokument zvaný exhortace převtělil v osobně pojatý list. Je na něm ještě něco jiného mimořádné?
Za mimořádný považuji spíše proces vzniku dokumentu. Odráží se v tom Františkova snaha spíše „rozjíždět“ procesy než stanovovat autoritativní závěry. Byla to první synoda, která měla svoje „předkolo“ – tedy setkání mládeže z celého světa v březnu 2018. Mladí lidé přijeli do Říma, aby se vážně zamysleli nad tématy synody. Nebylo to žádné „spolčo“, ale pracovní setkání, které ale bylo tak intenzivní a zajímavé, že při něm účastníci prožívali sounáležitost s celou církví. Můžete se na to zeptat naší české delegátky Markéty Imlaufové, která se „předsynody“ zúčastnila.
Co si představit pod pojmem „lidová“ pastorace mládeže? Je to něco jako poutě a procesí pro mládež?
Možná se budeš divit, ale ano. Nakonec víme, že třeba poutě do Santiaga jsou docela „in“. Jenže papež, když mluví o „lidové zbožnosti“, tak myslí na význam spirituality každodenního života pro obyčejného člověka. Žité křesťanství není elitářská záležitost teologicky vzdělaných křesťanů. To si uvědomili už latinskoameričtí biskupové na svém shromáždění Aparicidě v roce 2007. O tuto zkušenost jihoamerické církve se papež opírá jak ve svém programovém dokumentu Evangelii gaudium, tak i v exhortaci o mládeži Christus vivit.
Mladí věřící lidé se dnes už tolik neptají, jak žít vlastní sexualitu podle církevních pravidel, ale prostě ji žijí po svém. Má pro ně papež i v tomto ohledu nějaké slovo?
Odpověď na tento problém jsem v dokumentu nenašel. Přesto papež ukazuje porozumění k situaci mladých lidí. Cituje závěrečný dokument synody, v němž doslova čteme, že sexuální morálka (myšleno zásady této morálky hlásané církví) je často „příčinou nedorozumění a vzdálení se od církve, protože ji mladí lidé vnímají jako prostor soudu a trestu“.
Přestože je papež František velice vstřícný modernímu světu (nezdraví už např. z papežské loggie věřící Chvála Kristu), církev se zdá vůči jeho poselství otevření dveří světu spíš rezistentní a skeptická. Nebo je to spíš fenomén, který se týká zemí tzv. Východní Evropy?
Myslím, že papež se potýká s nepřijetím převážně u těch katolíků, kteří se z nějakých důvodů obávají změn. Situace je možná podobná jako bezprostředně před 2. vatikánským koncilem, kdy mnoho věřících, včetně významných teologů, volali po zásadních změnách – a zase jiná skupina se těchto změn obávala.
List také reaguje na podněty mladých směrem k církvi – větší otevřenost k ženám, nepodléhat klerikalismu a moci, nementorovat, spíš naslouchat než odsuzovat. Týká se to také našeho prostředí?
Týká se to zcela jistě také našeho prostředí. Také našim mladým věřícím, jak se ukázalo v malém průzkumu, který jsem před časem provedl, vadí, když se někdy setkají s kněžími, kteří při kázání neargumentují, ale spíše působí trochu manipulativně.
Rozhovor vedl Zdeněk Jančařík