Salesiánský magazín 2/2024 ROZHOVOR
Druhým rokem vedu kroužek lezení v brněnském salesiánském středisku mládeže SALESKO. Na besedu tam za námi přišla školní psycholožka Jiřina Juřičková ze ZŠ Horníkova. Povídala si s námi o dětech, které někdy nálepkujeme slovem „zlobivé“. Její pohled mě moc zaujal, a tak jsem chtěl něco z toho předat dál a poprosil jsem ji o rozhovor.
Kdo je školní psycholog?
Je to osoba, která je ve škole v podpůrné pozici pro děti, individuálně i pro kolektivy, pro pedagogy a pro rodiče. Od těchto osob ke mně přicházejí různé potřeby. Jsou věci, se kterými pracuji já, v dalších případech metodicky vedu pedagogy. Jsem i takovým rozcestníkem, který děti nebo rodiče s dalšími obtížemi odkáže na správné místo.
Mgr. Jiřina Juřičková
S jakými trápeními k vám děti přicházejí?
Především se týkají třích oblastí – výuky, vztahů a psychiky. Třeba řeknou: „Učím se, ale nic si nepamatuju a pořád mám špatné známky.“ Potom přicházejí se vztahovými věcmi, nejčastěji mezi kamarády. Přijdou, že se necítí dobře ve třídě, že je někdo vyčleňuje. Dále je trápí různé psychické problémy. Třeba že mají trému, úzkosti nebo se chtějí v něčem posunout.
Co děti nejvíce zraňuje ze strany dospělých?
Záleží na věku. Hodně těžce nesou, když se cítí ponižované. Když je na ně nějak upozorňováno, je hodnocena jejich povaha nebo chování a ony to vnímají nespravedlivě. Mají pocit, že to není fér nebo že k tomu nemůžou říct svoje. Nebo o nich dospělák mluví před ostatními a jim to zasahuje do vztahů v kolektivu. Jsou hodně citlivé na ponižování, shazování, ztrapňování. Například paní učitelka řekla chlapci, a ne nijak ve zlém, že na ni hraje divadlo. Jeho se hrozně dotklo, že ona předpokládá jeho úmysly něco předstírat. Dále jsou citlivé na to, když nejsou jasně daná pravidla, když mají pocit, že je někdo upřednostňovaný. Čím jsou starší, tím víc jsou citlivé na nerespektování toho, že už mají svůj názor.
Existují zlobivé děti? Jak o nich mluvit, abychom je nenálepkovali?
Říká se třeba děti s náročným chováním. Ano, existují děti, které často překračují hranice. Existují děti, které v nás vzbuzují silné emoce. Jsou děti, jejichž potřeby nejsou uspokojené nebo jsou tak intenzivní, že je těžké je uspokojit. Slovo „zlobivé“ je nálepkování a je to hodnocení mým kritériem „hodnosti“. Zároveň to ale neznamená, že když dítě překračuje pravidla, normy, že ho mám pořád bezmezně chápat.
Jak se tyto děti ohlíží za svým chováním?
Každé dítě má svůj příběh a jinou míru sebereflexe, jak je schopné o tom mluvit. Jsou děti, které o tom mluvit vůbec nechtějí a odmítají se na své chování zpětně podívat. Pak je spousta dětí, které to trápí, které chtějí pomoct své chování změnit. Snaží se, společně na tom pracujeme. Dělají nějaké krůčky, ale ta snaha je málo vidět, takže jsou pořád hodnoceny jako „zlobivé“. Předtím byly „zlobivé“ na 100 % a teď jsou na 95 %, ale paní učitelka si ani nevšimne, že jim 5 % „zlobivosti“ ubylo, a to je demotivuje.
Co jim naopak pomáhá?
Určitě jim pomáhá, když mají prostor si povídat, nejen o svém chování, ale mít takový vztah, kde jsou přijímané. To nemusí být jen psycholog, může to být třeba pedagog, vychovatel, trenér… a nemusí mu dát ani moc času. Potřebují osobu, které důvěřují a u které se cítí přijaté nezávisle na svém chování. Tím, jak často toto nenacházejí doma, je pro ně zázrak, když někoho takového v životě najdou.
Častěji zažívají nepřijetí kvůli svému chování?
Potřebují pozitivní korektivní zkušenost – zkusit to nějak jinak a zjistit, že to má dobrý efekt, i kdyby to byla nějaká drobnost. A potřebují někoho, kdo si všimne nejen toho, když otravuje, vykřikuje, způsobuje konflikt, neposlouchá, nerespektuje, ale kdo mu věnuje pozornost i v opačném případě. Myslím tím vidět i to, když by to mohlo být špatné a není, nebo nějaký posun či snahu. Zvlášť když jsou to impulsivní nebo hyperaktivní děti. Pořád slyší peskování. Všímáme si jich, protože nám narušují nějaký náš program, naši představu – a doopravdy ji narušují. Jsou zvyklé na tu negativní pozornost. Ony potřebují oceňovat snahu. Jak často říkám, co zaléváme, to bude růst.
Pomáhá dětem prostředí s jasnými pravidly?
V dnešní době je velká škála přístupů k rodičovské výchově dětí. Některé děti, říkáme jim třeba bezhraniční, na pravidla nejsou moc zvyklé. Jsou věci, na kterých se může rodič s dětmi úměrně věku domluvit. Ale jsou věci, za které nese odpovědnost dospělý, rozhodne je a je to v pořádku. Přijde mi, že je někdy v rodinách hodně liberální výchova a dítě není zvyklé, že mu někdo řekne, co má nebo nemá udělat. Dostane se do prostředí, třeba ve škole nebo v kroužku, kde mu někdo stanoví pravidla a ono v tom neumí fungovat. Ano, děti, stejně jako i dospělí, se v prostředí s nejasnými nebo nefunkčními pravidly cítí nejistě, zmateně, narůstá v nich frustrace a nezřídka vztek. Naopak prostředí s jasnými pravidly umožňuje cítit se bezpečně, navazovat funkční vztahy, učit se nové věci, růst.
Vnímají děti, že jsou pravidla důležitá?
Každý z nás, když se ocitne v situaci, kde pravidla nejsou jasně daná, tak se v tom necítí dobře a může na to mít různé emoční reakce. Stejně tak je to u dětí a u těch citlivějších zvlášť. Někdy mě paní učitelka pozve do třídy, že mají pravidla, ale nefungují. Bavím se s dětmi a ptám se jich, jak by se hrál fotbal, kdyby pravidla nebyla jasná. Co by se tam dělo? Jak by se cítili ti hráči? A jak diváci? Myslím, že je důležité si s dětmi pravidla domlouvat a vyžadovat jejich dodržování. Ale vycházet z toho, aby těm pravidlům rozuměly a chápaly jejich potřebu a smysl. Jak by to vypadalo na silnici, kdyby tam neplatila pravidla? Nebylo by lepší, kdyby ten, kdo spěchá, jel rychle, a kdo nespěchá, počkal? Ono by se to nějak vyvrbilo. Děti samy cítí, že ne. Pravidla slouží všem pro jejich bezpečí, ať už fyzické nebo psychické.
Je dnešní doba pro děti v něčem náročnější? Třeba právě v rozmělňování hranic.
Nepracuji ve školství tak dlouho. Ale když se o tom bavím s kolegy, tak říkají, že děti jsou jiné. To ale ještě nemusí znamenat, že se změnily k horšímu. Nechci být ten člověk, který na to žehrá. Když dnešní teenagery srovnávám se svým dospíváním, tak mi přijde, že jsou to kolikrát hotoví lidi, kteří mají svůj názor, umí se za sebe postavit, umí vyhledávat informace, tvořit skvělé výstupy, přemýšlet o věcech komplexně… Tyto děti jsou ale současně v jistém smyslu křehké, což se projevuje i velkým nárůstem úzkostných, depresivních poruch, sebepoškozování… Když se podívám na ty mladší, tak se mi zdá, že výchova v některých rodinách je liberální víc, než mi připadá zdravé. Umím si představit, že v rodině to funguje, ale děti potom naráží v kolektivech nebo organizacích. Osobně věřím na laskavou pevnost, která sytí pocitem bezpodmínečné lásky a současně pevných bezpečných hranic.
Co je vaším nejsilnějším tématem?
V současné době mi připadá hodně důležité, aby se dítě učilo vnímat své emoce, rozumět tomu, co se v něm děje, dokázat to pojmenovat a vyjádřit. U dětí, které považujeme za zlobivé, agresivní, nezapadající, je často potíž v tom, že ony nějak reagují, ale samy si neuvědomují na co. Necítí se dobře, a to v nich vyvolá tu reakci. Snažím se učit děti podívat se do sebe, uvědomit si svůj pocit a případně i svoji potřebu. Uvědomit si třeba „teď jsem naštvaná, protože jsem si představovala, že to bude probíhat jinak.“ Důležité je to v situacích, když s někým někde musí být – a ty děti ve třídě být musí. Když dokážou vyjádřit: „Štve mě, že tohle děláš, protože se pak nemůžu zapojit,“ ti ostatní už vědí, jak to vnímám. Nemusí mi vyjít vstříc, ale aspoň to ví. Přijde mi, že by redukovalo spoustu problémů, kdybychom dokázali být vnímaví sami k sobě a dokázali svoje emoce a potřeby neútočným způsobem druhým otvírat. Tohle platí nejen pro děti, ale i pro dospělé, pro všechny vztahy, i partnerské.
Jak děti zpětně zpracovávají situace, kdy „nezapadají“? Jak se za tím u vás ohlíží?
Když ke mně pošlou dítě jako nějaký přístroj, „opravte ho a vraťte“, tak to obvykle moc nefunguje. Taky se stane, že se u mě ocitne dítě, ani neví proč a žádný problém nevnímá. S takovým dítětem se mi špatně pracuje a ani v tom nevidím smysl. Dá se měnit, když ten člověk sám chce něco měnit, objevit, zjistit, zmapovat… Nedávno se mi tady takto objevil chlapeček. Nejdřív společně pracujeme na takzvané „zakázce“ – jestli je něco, co bychom spolu mohli zkusit změnit. Co by si dítě přálo, aby bylo jinak. Říkal, že by chtěl, abych poradila jeho mamince. „Maminka doma brečí, neví, jak mě má vychovávat, co se mnou má dělat, když mám to ADHD, tu zlobivost.“ Říká, že ví, že to není dobré, ale neví, co s tím dělat. Snaží se, ale není to vůbec poznat. Paní učitelka a paní vychovatelka pořád píšou do deníčku ty špatné věci a mají pravdu. A maminka doma brečí a potřebovala by poradit. V takových barvách to někdy děti popisují. I když ve třídě vypadají jako sígři, jsou za tím jejich příběhy, jejich boje. Často má ten příběh dvě různé stránky. Děti, které jsou „problémové“, „otravné“, „nerespektující“, „nefunkční“, tak jsou často nešťastné, osamělé, s nízkým sebevědomím. Ačkoliv „vykřikuje a dovoluje si“, tak je to ve skutečnosti dítě, které si nedůvěřuje, je zraněné, s potřebami, které nikdo nevidí.
Jaký máte vztah k salesiánské rodině?
Když mi bylo asi čtrnáct, jela jsem na chaloupku se sestrami salesiánkami. Kamarádka mě tam vtáhla, dělala jsem animátorský kurz a jezdila na Chaloupky s holkami. Poté jsem se vzdálila, studovala sociální práci, psychologii, začala pracovat. Když jsme měli děti, znovu jsme se přimkli k Salesku, které je tady v Brně-Líšni otevřené dětem. Naše tři děti prošly aktivitami Saleska už od předškolního věku, zvykaly si na prostředí a vrůstaly do něj. Potom podle svých zájmů měly možnost vyzkoušet si různé kroužky. Je dobré, že je tam tak velká nabídka a lidi, ke kterým děcka dokážou přilnout. V neděli tam chodíme na bohoslužby. Děti se tam cítí dobře.
Chodí do Saleska i děti od vás ze školy? ZŠ Horníkova je jen tři sta metrů.
Mám od dětí z naší školy zkušenost, že Salesko je pro ně nejednou jediné místo, kde jim neřeknou, že už tam nemůže chodit, protože neposlouchají, protože se chovají tak nebo onak. Kolikrát doporučuji rodičům nebo dětem, jestli se nechtějí podívat do Oratoře (otevřený klub), která je nízkoprahovější. Nebo je nasměruji na různé kroužky. Děti, které by někdo mohl nazvat „zlobivé“, mají nízké sebevědomí, protože málo zažívají úspěch a hodně slyší láteření. Potřebují někde nabývat sebevědomí a třeba zrovna zájmová nebo sportovní činnost může být úplně klíčová v jejich osobnostním zrání. Potřebují najít, co jim jde, a současně někam patřit. Rozvíjí to u nich také další vlastnosti, které jsou důležité, jako je vytrvalost, týmovost.
Salesiáni mají v poslání „být pro mladé, obzvláště pro ty nejpotřebnější.“ Najdou v Líšni salesiáni takové děti?
Těžko říct, kdo je nejpotřebnější. Mám v hlavě spoustu dětí, se kterými jsem dlouhodobě v kontaktu, a vím, že Salesko hrálo v jejich příběhu klíčovou roli. Nádherné příběhy jsou, když tam chodily jako děti a pak se mohly malinko zapojit, třeba pomáhat na příměstském táboře. Je skvělé, když se začlení do společenství a mají v něm svoji roli. Znám v Salesku mnoho zaměstnanců. Jsou to lidé, kteří vědí, že nástrojem práce s dětmi není fotbalová branka nebo hrnčířská pec, ale vztah.
Jan Kvapil
Foto: archiv Salesiánského střediska mládeže Brno-Líšeň