SM 6/2023 POVÍDKA
Dne 8. prosince slavíme svátek Neposkvrněného početí Panny Marie, důležitý svátek salesiánské rodiny. Jak to asi tenkrát v nebi vypadalo? V Bibli se o tom nic moc konkrétního nedočteme…
„Eleonore! Eleonorééé! … Rafaeli, neviděl jsi Eleonora?“
„Naposledy ráno u snídaně. Proč ho sháníš?“
„Já ne, ale Hospodin. Asi něco důležitého.“
„Kdybych ho potkal, tak ho za tebou pošlu.“
„Díky.“
Archanděl Gabriel seběhl po schodech na nebeské nádvoří, ale ani tady o Eleonorovi nikdo nevěděl. Pak ho napadlo, že by mohl být v hudebně, zítra přece mají to vystoupení. „A on je takový poctivý, určitě si ještě kontroluje, jestli je všechno, jak má být.“
Gabriel zase vyběhl po schodech nahoru a zmizel ve spleti nebeských chodeb.
Nechme Gabriela hledat a pojďme se podívat do rajské zahrady. Až tam na konec, na louku, kde kvetou už jen „obyčejné“ polní květiny – kopretiny, mateřídouška, sedmikrásky… Vidíte, já to říkal. No dobře, neříkal, ale myslel jsem si to. Tamhle vpravo, pod krajním dubem. To je totiž Eleonorovo oblíbené místo, kam chodí, když chce být chvíli sám. Když potřebuje o něčem přemýšlet.
A o čem přemýšlí dnes? O lidech, ostatně jako vždy. O jejich radostech a starostech, o tom, jak neumí zacházet se svobodou, když ji mají, a jak jsou nešťastní, když o ni přijdou. Jestli by nebylo na čase s tím něco udělat, nějak je podpořit, poslat jim někoho, kdo by jim připomenul, kdo je to Bůh, jejich Stvořitel, milosrdný Otec, na kterého už skoro zapomněli.
„Já vím,“ povzdechl si Eleonor nahlas, „každý člověk má strážného anděla, ale co ti chudáci s lidmi nadělají, při té jejich svobodě? Vůbec jim jejich práci nezávidím.“
On sám nikdy funkcí anděla strážného pověřen nebyl. Dlouhou dobu pracoval jako asistent archanděla Gabriela, poté vystřídal několik dalších, většinou spíše úřednických postů. Od té doby, co byl jmenován Cherubem, se věnuje hlavně hudbě, je dirigentem třetího andělského kůru.
„Možná by to chtělo poslat jim někoho…“
„Eleonore, to jsem rád, že jsem tě našel. Máš jít za Hospodinem, chce s tebou mluvit.“
Eleonor Gabrielovu radost nesdílel, příliš prudce ho vytrhl z přemýšlení a to neměl rád. Ale když volá Hospodin, to se nedá nic dělat.
„Vítám tě, Eleonore, posaď se. A nabídni si něco k pití… Jak to vypadá na louce, co teď kvete? Už jsem tam dlouho nebyl.“
„Děkuji, Hospodine.“ Eleonor si nalil sklenici nebeské rosy. Přece ho Hospodin nepovolal proto, aby si nechal referovat o stavu nebeského rostlinstva. Zvláště pokud uvážíme Hospodinovu vševědoucnost.
„Začínají kvést ocúny, to je vždycky takový nostalgický čas, tak nějak pro přemýšlení,“ odpověděl Eleonor.
„Já vím, co zaměstnává tvou mysl. Lidi. Je ti líto, že…“
„Že jsou jako ovce bez pastýře. Bloudí svými životy, hned se chytnou tohohle, hned zas támhle toho,“ skočil Hospodinovi do řeči Eleonor. Ale hned si to uvědomil: „Pardon, já jen…“
„To je v pořádku, vím, že ti na lidech záleží.“
„Kdyby se jim třeba…“
„…poslal někdo, kdo by jim…“
„…kdo by jim ukázal správnou cestu, kdo by je měl tak rád, že…“ Eleonor se zarazil, jak vlastně lze mít nejvíc rád?
„Kdo by je měl rád až k smrti?“
„To nevím,“ zarazil se Eleonor. Byl anděl, a proto se smrtí neměl žádnou osobní zkušenost. „Možná…“
„Podívej se, kamaráde. Jsem rád, že máš o lidi stejnou starost jako já. Pamatuješ na první lidi, na Adama a Evu? Tenkrát, když museli odejít z ráje?“
„Jak bych si nepamatoval, to byl jeden z nejsmutnějších okamžiků, co jsem v nebi zažil.“
„Tenkrát jsem řekl, že se jednou z ženy narodí ten, kdo zlu rozdrtí hlavu.“
„Vždyť už jsi jim dal tolik proroků, a co to bylo platné. Já myslím, že bychom jim měli poslat někoho od nás.“
„Však právě proto jsem tě zavolal.“
V Eleonorovi hrklo. Vždyť on je přece jenom obyčejný anděl. Sice cherubín, ale bez jakýchkoli praktických zkušeností s lidmi. A jak by se mohl narodit? To přece…
„Snad ses nepolekal, příteli?“ usmál se Hospodin. „U lidí bychom nepochodili ani s andělem, i kdyby to byl někdo tak empatický a laskavý jako ty.“
Eleonor se trochu uklidnil, ale stále nechápal, jakou roli by v této záchranné misi mohl sehrát. A tak mlčel. Mlčel i Hospodin a přitom se díval tak nějak do dálky, možná spíš do budoucnosti. V jeho tváři Eleonor pozoroval vážnost i radost, jistotu i obavy, rozhodnost i jakousi zdrženlivost.
Konečně Hospodin promluvil: „Rozhodl jsem se na svět poslat svého syna.“
A opět bylo ticho. Eleonor přemýšlel. Bylo to nečekané, ale tak nějak logické.
„Promiň, Hospodine, já už jsem takový, že rád věcem rozumím, pokud to alespoň trochu jde. Říkal jsi, že to musí být někdo, kdo bude mít lidi rád až k smrti. A Ježíš, tvůj syn, je přece Bůh jako ty, to znamená nesmrtelný. A taky se přece nemůže narodit.“
„Ježíš se narodí jako člověk, jako dítě pozemské matky.“
„Jako člověk? Tedy on přestane…“ Eleonor se zarazil, tohle bylo trochu moc. „…on přestane být Bohem?“
„Ne. Bude Bohem i člověkem. Jako člověk se jednoho dne narodí, jednoho dne zemře. Jako Bůh bude žít věčně. Jako člověk bude růst, učit se, pracovat. Jako Bůh bude všemohoucí a vševědoucí.“
Eleonor už žil v nebi dost dlouho na to, aby věděl, že Hospodinovo myšlení přesahuje všechno chápání. A tohle je rozumem, i andělským, hodně nepochopitelné…, takže je to vlastně v pořádku.
„A ta žena, ze které se Ježíš narodí?“
„Maria, dcera Jáchyma a Anny. Bude uchráněna dědičné viny. Tak jako byli kdysi i Eva a Adam.“
„Ale Eva zhřešila, nenaplnila tvůj plán. Co když i Maria selže?“
„I to je možné. Ale já vím, že ne.“
„To přece nejde, vědět, že se něco nestane, a přesto připouštět, že se to může stát.“
„Podívej, Eleonore. Já jsem stvořil i čas. Jsem tedy mimo něj. Pro mě neexistuje minulost nebo přítomnost. Pro mě existuje pouze absolutní, nekonečná přítomnost.“
Diskutovali spolu ještě dlouhou chvíli. Konečně si Eleonor mohl s někým popovídat o svých myšlenkách, obavách i nadějích. Konečně se tu začala rýsovat nějaká vyhlídka pro lidi, něco, co by jim mohlo pomoci vrátit se na správnou cestu. Ale co s tím má společného on? Jaký je jeho úkol v této záležitosti? Čím může přispět on, obyčejný anděl?
„Tak už víš, milý Eleonore, co po tobě budu chtít?“ zeptal se ho najednou Hospodin. Ale na odpověď nečekal. „Přemýšlel jsem, koho určím Marii za anděla strážného. A po našem rozhovoru už mám jasno. Budeš to ty. Nikdo jiný tady v nebi nechápe situaci lidí tak dobře. Nikdo se do ní nedokáže tak vcítit. Nikomu to neleží na srdci tak jako tobě.“
Eleonora až překvapilo, že ho toto pověření vlastně ani nepřekvapilo. Že se na to dokonce začíná i těšit. Přece však pro jistotu, spíš z jakési zdvořilosti, dodal: „Ale já jsem ještě nikdy anděla strážného nedělal…“
Hospodin se usmál. „A to je dobře. Maria víc než nějakého hlídače bude potřebovat oporu. Někoho, kdo bude mít o lidi stejnou starost jako ona a bude ochoten pro ně něco udělat. Někoho, kdo věří, že každá cesta má cíl, že prohry mohou vést k vítězství a smrt že nemá nikdy poslední slovo. Někoho, kdo o lidech už hodně přemýšlel.“
Zdálo se, že slyšení je u konce.
„Takže, Eleonore, zítra po koncertě předáš kůr andělovi Ezrielovi a domluvíš se s archandělem Michaelem, co a jak. A nezapomeň, tvoje mise začíná už osmého prosince.“
Jan Zindulka, ASC
Foto: Člověk a Víra