3/2023 FMA
V letošním roce slaví Salesiánský domov mladých (SDM) v Hradci Králové třicet let od založení. Sestry salesiánky zde pracují se středoškolskými a vysokoškolskými studentkami. Tři dekády díla jsou příležitostí k poohlédnutí se zpět, a proto jsme daly příležitost mladým ženám, které v domově nějakou dobu bydlely a chtějí se s námi podělit o vlastní zkušenost.
Jak bys charakterizovala SDM jedním slovem?
Pro většinu dívek je to domov, bezpečí, přijetí, zázemí.
Na co z tvého pobytu v salesiánském domově ráda vzpomínáš?
Na to, když jsem byla pozvaná k vám, sestrám, do komunity na oběd. Cítila jsem se trochu nesvá, ale zažít oběd, který probíhá v hezké a radostné atmosféře, to jsem neznala… Ráda vzpomínám taky na hraní na kytaru v kapli poté, co mě jedna sestra naučila dva základní rytmy… A na spolubydlící Marcelku a její hlubokou moudrost. A na slůvka na den na nástěnce a na modlitby před spaním se slůvkem. Taky na zimu na pokojích. A na společné výlety k sestrám do Karlína, po Praze, do kina na Jeden svět, na plavání… Je toho hrozně moc. I na to, že jsem měla na intru brigádu, uklízela jsem a mohla si tak přivydělat… V neposlední řadě na kamarádky, se kterými jsem na intru bydlela. (Pavlína)
Na spoustu společně stráveného času a zábavy s kamarádkami. (Justina)
Ráda vzpomínám na společně slavené svátky svatých, kdy jsme se nejen sešly v kapli na mši s výborným hudebním doprovodem, ale mohly jsme se seznámit se životem a myšlenkami konkrétního svatého nebo si pořádně zasoutěžit např. běháním po domě a plněním úkolů. Většinou jsme dostaly malý dáreček ve formě citátu, obrázku a povzbuzení do dalšího týdne. (Už si moc nevzpomínám, o jaké drobnosti šlo, ale tuším, že to byly například perníčky nebo originální občerstvení.) Vzpomínám i na večerní modlitbu v kapli se slůvkem na dobrou noc. Bylo to užitečné zastavení během večerního dohánění studia do školy a připomenutí si toho, co má trvalou hodnotu. (Anna)
Na intru jsem měla štěstí, že jsem si s velkou částí holek rozuměla, s některými z nich jsme v kontaktu až do současnosti. Vzniklo pár přátelství, která doufám ještě nějaký ten pátek či sobotu vydrží. Těžko se to popisuje, člověku se vybavují spíše střípky. Chvíle, kdy jsme se spolubydlícími řešily vážné věci (např. do koho jsme hrozně zamilované). Občas jsme na nižším gymplu trápily některé vychovatelky (ano, nemá se to dělat). Sprinty přes celý intr do hovorny, chvíle napětí, jestli přišel dopis a čeká na vrátnici. Úterní mše (měla jsem vždycky problém s počítáním dob, takže chudák Maruška Vavříková FMA musela držet rytmus za nás obě :-)). Možnost zajít si večer do kaple (což jsem mohla dělat mnohem častěji), židovské tance, oslavy Dona Boska, lenost cvičit na varhany a nevšední taneční modlitba s Jančou FMA v kostele (bylo to pro mě tak nové, že to musím zmínit, moc v těch lavicích sedíme :-)). Srazy na dřevěných schodech (nejvíc si ale pamatuji jednu neděli večer, kdy jsme se dozvěděly, že zemřela Lucka…). Doučování francouzštiny na vychovatelně (díky, Jančo) a angličtiny na vrátnici u paní Kristenové. Bylo by toho víc – rozhovory, dohadování ohledně úklidu (od označení nejhůř uklizený pokoj po brigádu jako uklízečka), ale nechám prostor jiným, ať jsou moje střípky jen částí mozaiky… (Marta)
Rozhovory na vychovatelně, mše, učení se italštiny se salesiánem „Dominem“ Míšou, který tehdy u sester bydlel. (Kristýna)
Tehdy pro mě bylo příjemné, že jsem v salesiánském domově obklopena kamarádkami podobného věku a že mám možnost popovídat si se vstřícnými řeholními sestrami a věřícími vychovatelkami. Dnes jsem vděčná za příjemné bezpečné křesťanské prostředí, kde byla kolísavá víra mladého člověka (tedy moje kolísavá víra) i přes vnitřní krize neustále obklopena křesťanskými symboly, řeholními sestrami a křesťanskou tematikou, což stále vedlo k přemýšlení a na Boha se jaksi nedalo i navzdory těmto vnitřním výkyvům zapomenout. Ráda vzpomínám hlavně na možnost osobních rozhovorů se sestrami o víře. (Marie)
Přinesl ti pobyt v salesiánském domově nějakou konkrétní zkušenost do tvého dalšího života?
Určitě tu pracovní – dělala jsem úklidy a pak noční vychovatelku. A taky dost hluboce to, že člověk se nehodnotí skrze jeho výkon (co všechno stihne, dokáže, udělá…), ale skrze to, jaký je. Myslím, že až třeba ve druháku jsem se trochu uvolnila a přestala jsem chtít tolik věcí stíhat a dělat je co nejlépe. Někdy prostě stačí jen být a přitom se má hodnota nijak nezmění (na čemž tedy pracuji dosud, je to na dlouhé lokte). Počátek toho uvědomění byl na intru, i když jsem si to pojmenovala až mnohem později… (Pavlína)
Pro mě asi bylo důležité zažívat společenství s dalšími věřícími holkami mého věku a také vstřícné vychovatelky, na které jsem se mohla obrátit, kdykoli jsem něco potřebovala. (Justina)
Na intru jsem potkala mnoho skvělých osobností – holek, ale i sester a vychovatelek. S mnoha jsem v kontaktu doposud a věřím, že jsou to přátelství napořád. Naučila jsem se, co je upřímnost, odvaha vyjít ze svého stereotypu nebo poznat své kvality a nebát se je využít. Intr mi samozřejmě přinesl řád do denního i týdenního programu. Rovněž mě naučil samostatnosti v rozhodování, ale s tím, že se můžete kdykoli poradit s někým zkušenějším, kdo vás přijímá se všemi chybami takové, jací jste. Mohla jsem se s klidem svěřit se starostmi, které jsem si přinášela ze své rodiny nebo ze školy. Byly jsme na intru jako jedna rodina, pokud byly všechny holky doma, bylo to fajn, ale pokud někdo třeba daný týden onemocněl, bylo tam prázdné místo. Nejdůležitější byl však humor, radost nebo povzbuzení, pokud se něco zbytečně dramatizovalo. (Anna)
Že přátelství potřebuje péči, prostor a svobodu. Stejně tak i víra. (Marta)
Zkušenost života ve společenství – dělat společné věci, aktivně se podílet na jejich přípravě, učit se vycházet s druhými, být jim nablízku, když je potřeba, nebát se povzbuzovat, budovat přátelství… (Kristýna)
Myslím, že jsem tehdy měla dost složitou povahu, postoje, charakter, zdeformované vnitřní zkušenosti atd. a nedokázala jsem využít potenciál internátu v plném rozsahu. Dnes je mi líto, že jsem nevyužívala více společných modliteb, pravidelné mše i literatury. Ale myslím, že ve mně zůstala, právě z pobytu v salesiánském domově, přátelskost, uložily se do mě první pozitivní vzory chování dospělých (řeholních sester) ke mně i k okolním holkám a určitě zde došlo k prvním vnitřním uzdravením. Bylo nás mnoho holek z problematických rodin a věřím, že nás internát hlavně pomáhal chránit a formovat. (Marie)
Kdybys měla SDM někomu doporučit, co bys mu řekla?
Ať tam jde, že se bude cítit jako doma. U některých holek možná líp než doma… (Pavlína)
SDM mu určitě doporučím, protože to je příjemný rodinný internát, kde projevují o člověka zájem, a jsou tam lidé, kterým může důvěřovat. (Justina)
Bezpečnější a pohodovější místo pro dospívající holky asi neznám a internát mohu jen doporučit. Je to jedna, teď už určitě velikánská, rodina s velkým srdcem a otevřenou náručí. (Anna)
Intr je teď odlišný v tom, že se tam potkávají středoškolačky i vysokoškolačky. Nevím, zda se tam stále berou 12leté holky, jako jsme byly my. Pokud ano, tak bych jedině zvážila, jestli je daná slečna introvert a jak se umí adaptovat. I přes snahu vychovatelek a programu jsem zpětně zjistila, že některé holky se cítily osamělé. Za sebe bych intr doporučila – holky mají dobré „zázemí“, naučí se určité samostatnosti, může je podpořit, že nejsou jediné, kdo chodí do kostela (jak se může jevit třeba u nich na vesnici), podléhají řádu, který je snesitelný :-). Zažijí legraci, možná objeví své skryté talenty… Ale nevím, jak to teď na intru chodí… (Marta)
Je to víc než intr, je to druhý domov. (Kristýna)
Pokud by šlo o člověka nevěřícího, doporučila bych mu SDM jako místo, které rozhodně není anonymní ubytovnou, nehrozí zde opuštěnost, sestry jsou zvyklé komunikovat otevřeně i s nevěřícími. A pokud by se jednalo o věřící osobu, dodala bych, že je to ideální místo s duchovními možnostmi a podporou. (Marie)
Jana Svobodová, FMA a Marie Kučerová, FMA
Foto: archiv SDM
