První zmínku o Smržicích najdeme v roce 1131 na listině biskupa Jindřicha Zdíka v souvislosti s výčtem majetku patřícímu olomouckému biskupství, mezi nimiž jsou zmíněny i 4 popluží ve Smržicích. Kromě biskupství zde později měli svůj dvůr i augustiniáni z Prostějova. K obci dnes patří vesnice Studenec a část Čelechovic na Hané.
Řehoř Wolný zmiňuje r. 1309 i faru, což znamená, že zde musel již stát kostel. Další zmínku o Smržicích nacházíme o rok později r. 1310, kdy opavský vévoda Mikuláš prodává plumlovské panství, kde jsou jmenovány i Smržice, králi Janu Lucemburskému. Ten je r. 1325 prodal Vokovi z Kravař. Nebyly to ovšem Smržice celé, pouze jejich část. Druhá část patřila ve 14. stol. pánům z Otaslavic a teprve r. 1368 jí připojil Beneš z Kravař ke svému panství.
O původním, prvním kostele máme jen velmi stručné zprávy. Byl 20 metrů dlouhý a 7 metrů široký. Postavený z kamene a měl klenutou loď. Na střeše byly tašky. Kostel byl původně zasvěcen sv. Michaelovi, archandělovi. Měl křídlový oltář – archu, s obrazem sv. Michaela uprostřed a na postranních křídlech byli vymalováni sv. Pavel a sv. Jakub. Měl dva boční oltáře sv. Petra a Pavla a Panny Marie. Už roku 1617 je zmiňován jako převelice zpustošený. Další podivuhodnou zmínku o smržickém kostele najdeme v děkanské matrice z r. 1672. Zde se uvádí, že ve Smržicích je kostel zasvěcený apoštolům sv. Petru a Pavlovi a dva boční oltáře. Na pravé straně Zvěstování Panně Marií a na levé sv. Jan Křtitel. Kdy a proč došlo ke změně zasvěcení kostela, nevíme. Kromě toho měl kostel ve svém vybavení 1 monstranci, 3 stříbrné, pozlacené kalichy, 5 mešních rouch a 2 zvony. Švédové kostel vykradli a patrně totálně poničili tak, že kostel musel být nově vysvěcen 9.6. 1744.
Roku 1750 začal farář Zdráhal s vnitřní přestavbou kostela. Postavil kruchtu a dokončil zvýšení hlavního oltáře. Další války se však na stavu kostela patrně krutě podepsaly neboť již v letech 1818-1819 byl nakoupen materiál na stavbu kostela nového. Vinu na tom jistě nesl velký požár, který vznikl ve Smržicích 15.9.1765, při kterém shořela střecha kostela i věže a zvony byly poškozeny tak, že musely být přelity. Pravděpodobně byly zničeny i oltáře, které nechal farář Vogl znovu postavit a opatřit je novými obrazy. Přes veškerou snahu udržet za nelehkých válečných dob kostel v pořádku byl označen r. 1818 tehdejším farářem za zbořeniště. Ze stavby nového kostela však sešlo, neboť materiál místní přes noc rozebrali. Teprve roku 1854 se začalo s jeho bouráním a 11.9.1854 byl posvěcen základní kámen. Architektem nového chrámu byl štemberský rodák Jan Aulegh, což bylo příčinou toho, že se celá stavba protahovala. Smržičtí si totiž architekta vybrali sami k nelibosti patronů kostela – pánů z Lichensteinu. Ti se zdráhali proto na stavbu přispívat. 28. října 1861 byl však nový kostel vysvěcen olomouckým světícím biskupem Rudolfem z Thyssebaartu za účasti 21 kněží.
Kostel sv. apoštolů Petra a Pavla měl původně mít tři obrazy od Fr. Antonína Sebastiniho, včetně toho na hlavním oltáři – Loučení sv. Petra a Pavla před smrtí. Tento obraz – olej na plechu se signaturou F. Sebastinyj 1770 je uložen ve farním archívu. Na hlavním oltáři je od r. 1857 obraz obou apoštolů od Josefa Keszlera, který daroval kostelu jeho patron Alois z Lichensteinu. Obraz byl renovovaný v 1. pol. 20. století malířem Otakarem Pavlovský z Čelechovic. Kromě hlavního oltáře zde najdeme i boční. Na epištolní straně to jsou oltáře s obrazy sv. Václava a sv. Aloise z r. 1851, které maloval Josef Keszler. Na druhé straně to jsou oltáře sv. Rodiny a Jizev sv. Františka Serafínského z r.1858 od téhož autora. Dřevěné sochy sv. Petra a sv. Jana pocházejí pravděpodobně z původního kostela. Roku 1859 byly pořízeny varhany, které byly nahrazeny nynějšími r. 1907 od Jana Tučka z Kutné Hory. Přestože byl kostel postaven nově, už v letech 1883 prošel generální opravou, neboť měl narušenou statiku. Tu provedl prostějovský zedník František Černoušek. Roku 1907 byl kostel nově vymalován A. Bubeníkem z Čech pod Kosířem. Bronzové zvony jsou z roku 1975 zasvěcené sv. Petru a Pavlovi, sv. Rodině a sv. Cyrilu a Metodějovi. Kolem kostela byl původně hřbitov, který ovšem byl tak malý, že smržičtí zde byli nuceni r.1836 přestat pohřbívat, neboť se dávalo i několik rakví na sebe, které nestačily zetlít, což hrozilo epidemií. Ty skutečně ve Smržicích řádily. Nejprve r. 1832 a potom r. 1866, při niž zemřelo 150 lidí. Pohřbívalo se proto kolem cesty a od r. 1915 na novém hřbitově u cesty k Čelechovicím.
Nejstarší matrika je z r. 1717. Farní kroniku začal r. 1898 psát farář Koller. V té době byla i velmi rozsáhlá farní knihovna, která měla 241 knih.
Přestože je ve Smržicích fara uváděna už r. 1309 je nynější farní budova postavena až r. 1761. Farář Vogl, který jí postavil popisuje starou faru jako zbořeniště, kde se nedalo bývat. Byla prý z části z hlíny (vepřovice) a ze dřeva. Farář zde měl jednu světnici a druhou obývala čeleď.
K významným návštěvám Smržic, patří pruský král Bedřich II., který zde měl hlavní stan r. 1758 za prusko-rakouských válek.
Smržice vždy patřily k významným farnostem děkanátu. Svědčí o tom i počet spolků z r.1914 Působil zde spolek sv. Terezie (51 členů), Společenství Živého růžence (150 členů), Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje (20 členů), Klanění Nejsvětější svátosti (33 členů), spolek sv. Michala (19 členů) a III. Řád sv. Františka (15 členů)
z farních materiálů