V úterý 2. ledna uplynulo 60 let od smrti msgr. Martina Horkého. Kdo byl farář z Polešovic a jaký měl vztah k rodící se české provincii Salesiánů Dona Boska? Byl především jejím velkým podporovatelem, pomohl založit noviciátní dům v Ořechově a byl také blízkým přítelem P. Ignáce Stuchlého, našeho Staříčka, kterého nakonec vyprovodil na věčnost.
Martin Horký se narodil 5. listopadu 1883 ve Veselí nad Moravou. Středoškolská studia absolvoval v Kroměříži jako chovanec tamějšího chlapeckého semináře. Zajímal se o církevní zpěv a komorní hudbu. Po kněžském svěcení, které přijal 5. července 1907, byl ustanoven kaplanem v Uničově. V roce 1915 nastoupil vojenskou službu, z níž se vrátil až po skončení první světové války. Za první republiky působil jako kaplan nejprve krátce v Olomouci, poté v Moravičanech a od roku 1924 v Kelči. Později se stal farářem ve Špičkách, roku 1933 odešel do Vlčnovic a v letech 1937 až 1962 působil jako farář v Polešovicích.
Na začátku roku 1940 bylo jasné, že počet salesiánů stoupá a musí se otevřít nový dům. Zde se ukázala Boží pomoc skrze salesiánské spolupracovníky. P. Míša a P. Vandík měli 21. července 1940 primici v Polešovicích, oba pocházeli z té farnosti (P. Míša z Polešovic a P. Vandík z přifařeného Ořechova). Jejich primice vytvořila samozřejmě v polešovské farnosti salesiánskou náladu a v té se zrodila myšlenka, že by salesiáni mohli zřídit noviciát u nich. Byly zde další okolnosti, mluvící pro toto řešení: pan inspektor Stuchlý měl v přifařených Vážanech občanské právo a oba tamní kněží, pan farář Martin Horký a jeho nadšený kaplan P. Stanislav Suchánek, byli horliví salesiánští spolupracovníci. Celou dobu působení salesiánů v Ořechově pak salesiány všemožně podporoval.
Proto padla volba na něho, aby pohřbil P. Ignáce Stuchlého, když to nemohl být žádný salesián. Při obřadech na hřbitově pronesl řeč: „Sestupujeme hluboko do země, abychom tam odtud vytěžili uhlí. Ale do této země ukládáme srdce svých drahých, i když ne na trvalo. Dnes jsme u rakve, kde odpočívá srdce P. Stuchlého, našeho stařečka, jak jsme mu říkali. Přišli jsme z daleka, abychom mu poděkovali za lásku, kterou rozdával. Episkopát s radostí sledoval jeho dílo a byl jsem pověřen nejdůstojnějším panem arcibiskupem olomouckým, abych mu poděkoval za práci v naší diecézi. Děkuji mu také za Ořechov, že tu hlubokou brázdu v té obci vyoral. Děkuji mu za ostatky svatého Jana Boska, které daroval našemu kostelu. Děkuji mu za příklad obětavosti a prostoty. Byl to druhý svatý Vianney. Jeho první cesta byla do kostela a pak do zpovědnice. Tam celé hodiny zpovídal. ‚Pane, dej mi duše, ostatní si vezmi!‛ Jednou se mi přiznal, že ze slavnosti svatořečení Dona Boska nic neměl, protože celý den zpovídal. Měli bychom ho vlastně prosit, aby on se modlil za nás! Věru, spravedliví se budou skvít jako hvězdy.“
Dne 22. dubna 1947 papež Pius XII. jmenoval P. Martina Horkého čestným komořím Jeho Svatosti. P. Horký zemřel po krátké, těžké nemoci, ve čtvrtek 2. ledna 1964 ve věku 80 let.
Byl velkým ctitelem Panny Marie Pomocnice. Na konci války chtěli Němci bombardovat Polešovice z kopce u Stříbrnic. P. Martin Horký, se o tom úmyslu dozvěděl a celou noc se vroucně modlil k Panně Marii Pomocnici křesťanů, aby Polešovice zachránila. V noci přišel silný déšť a němečtí vojáci nemohli ráno na kopec se svými vozy vyjet, a tak byly Polešovice zachráněny.
Vladimír Kopřiva