František Hlaváč

Autoři: salesiáni Josef M. Planita a Michal Svoboda.

Když se setkáš se zlým člověkem, zneklidníš a zesmutníš,
jako bys pocítil dotyk pekla.
Když se setkáš s člověkem svatého života, je ti dobře,
jako bys pocítil dotyk nebe.
Kdo se setkal nebo žil se vzácným salesiánským koadjutorem Františkem Hlaváčem,
bylo mu dobře, dotýkalo se ho nebe.
Josef M. Planita

Františkovo dětství a mládí

Když slunko zapadá za hory, za lesy, vítr si pohrává starými pralesy.
Na krásné Šumavě kolébka má stála, krásné, zelené, Šumavěnce.
Tak milo, útulno, v té naší vesničce, že bych ji neměnil ani za tisíce.
Na krásné Šumavě kolébka má stála, krásné, zelené, Šumavěnce.

Tam, v jedné z vesniček podhůří Šumavy, se začal odvíjet životní příběh salesiána koadjutora, svatého života, Františka Hlaváče. Narodil se 14. srpna 1903 v Bojanovicích u Sušice, v těsném sousedství největší české tvrze Rabí. Po celý svůj život vzpomínal na tuto zajímavou krajinu, na pečlivě obdělaná políčka a mezi nimi zelené remízky, v létě plné hub.
Život ve vesničce, ve které prožil své dětství a mládí, byl tehdy velmi pokojný. Obyvatelé byli chudí, ale netrpěli nouzi. Když některé rodině zničil požár domek, postarala se celá vesnice, aby měla postižená rodina zase domek nový, i novou střechu nad hlavou, třebas byla z došek. A sousedé přinesli vše, co postižená rodina nutně potřebovala ke své další existenci. I když obyvatelé vesničky nebyli bohatí na hmotné statky, byli bohatí duchovně. Duchovní sílu pro svůj nelehký život čerpali v Božím chrámě, kde se pravidelně scházeli posvětit sváteční den i sebe. V takovém prostředí vyrůstal František Hlaváč. Tam také musíme hledat základ toho, že když ho Bůh zavolal, aby mu zasvětil svůj život, řekl své ano.
Psal se rok 1920, František byl kvintánem (žákem páté třídy) sušické reálky. Tehdy se u nás našli lidé, kteří nejen znali sv. Jana Boska a jeho způsob výchovy mládeže, kterou propagovali, ale vzali ji za svou.V Čechách to byl duchovní rádce Sdružení katolické mládeže P. Chlumský, na Moravě pak středoškolský profesor Dr. Štancl.
P. Chlumský ve spolkovém časopise Dorost, už od jeho prvního ročníku, otiskoval krátké výzvy, aby se chlapci hlásili k salesiánům, ačkoli dílo v Československu zatím ještě neexistovalo. Podobně propagoval salesiánské dílo na studentských sjezdech v Budějovicích, v Praze a v Brně.
P. Chlumský se setkal s Františkem Hlaváčem, když jel z pardubického sjezdu do Prahy. Pozval ho na nocleh. Na sekretariátě mu ukázal diapozitivy o Don Boskovi a Hlaváč se ještě té noci rozhodl. Nebyl sám, přihlásilo se ještě několik chlapců s podobným nadšením jako Hlaváč. P. Chlumský vytvořil seznam a předal jej s přímluvou o založení salesiánského díla u nás nunciovi Micarovi. Jeho záměr však nebyl v Římě pochopen a odpověď byla záporná. Asi po roce dostali chlapci vyrozumění, že pokud trvají na svém rozhodnutí, ať si podají žádost do noviciátu ke školským bratřím. Většina chlapců se rozptýlila a nadšený Hlaváč, který kolem sebe některé chlapce sdružoval, zůstal sám.
V té době se začaly objevovat v časopisech, tak zvané "Papírové rodiny", poutavé dopisy slovenského bohoslovce Hlubíka. Na základě jeho informací si pak Hlaváč podal žádost o přijetí do Perozy (Itálie). Odpověděl mu vedoucí slovenských aspirantů Don Viliam Vagáč, že na Slovensko přijedou dva salesiáni dělat nábor, aby se jim představil. Odpověď, že je přijat, dostal teprve k začátku školního roku. V ní stálo, že má přijet přímo do Vídně a připojit se ke slovenské výpravě. Musel se sbalit velmi rychle, aby mohl se slovenskými chlapci začít nový školní rok od začátku.

František Hlaváč v Itálii

V Peroze prožil Hlaváč školní rok 1922/23. Měl za sebou sextu (šestou třídu) reálky (v letech 1921/22) a mohl představeným pomáhat v práci a ve vyučování. Především udržoval styky s vlastí. Dopisoval si s kvintánem, kroměřížského gym-názia Štěpánem Trochtou, který sliboval, že také přijede. Během roku se zde stavovali někteří Češi a odváželi si sympatie k salesiánskému dílu.
Se školním rokem 1923/24 uzrálo osm chlapců a mezi nimi Hlaváč pro noviciát. O prázdninách vykonali duchovní cvičení a odešli do Fogliaca do noviciátu. Do Perozy zatím přišli noví chlapci a mezi nimi i dva Češi. Spolu s novici v Fogliazzu byli navíc aspiranti, kteří se už nevešli do kapacity Perozy a mezi nimi i zmiňovaný Štěpán Trochta. První poválečný český novic Hlaváč byl však nucen rozběhlý noviciát opustit. V listopadu dostal při ministrování do rukou takovou třesavku, že neudržel ani konvičky ani zvonek. Brzy si ho vzal stranou asistent slovenských noviců Bokor a oznámil mu, že po dohodě s Don Vagáčem a představenými je pro nemoc propuštěn. Navrhli mu, aby si doma dokončil studia.
Propuštěný Hlaváč nadále udržoval styky s Trochtou, který zůstal ve Fogliazzu. I když se musel vrátit do vlasti, nadále se cítil salesiánem. Stále žil v naději, že bude moci noviciát začít znovu, jakmile se zotaví.
Na scénu přichází páter Karel Klement. Ten nastupuje po P. Chlumském do sekretariátu Sdružení katolické mládeže a po svém předchůdci pokračuje v rozšiřování salesiánské myšlenky. Hla-váč jej nadchl pro dílo Dona Boska tak, že se rozjíždí přímo do Itálie, aby zmapoval celou situaci. Po návratu pak vyhledal Hlaváče, který se už chystal znovu do noviciátu a přinutil ho přijet do Prahy. Bylo to l. září 1924. Pater Klement, který se vrátil z Itálie bojovně naladěn, seznámil Hlaváče se situací a vyzval jej k návštěvě nuncia Marmaggi s pros-bou o zřízení samostatného českého ústavu.
Hlaváč dostal od nuncia požehnání a vypravil se konečně do Itálie. Zde se nejprve sešel s hlavním představeným Don Rinaldim, kterému vyřídil pozdrav od nuncia a s generálním prefektem, kterého stručně informoval o P. Klementovi a nunciovi. Večer pak odjel do Fogliazza, aby začal znovu noviciát spolu s Trochtou a dalšími dvěma Čechy.
Bohužel, ani tento noviciát nemohl Hlaváč pro zdravotní stav dokončit. Novicmistr Buongiovanni mu doporučil přerušení a pobyt v domácím prostředí. Tentokrát však Hlaváč odmítl vrátit se domů a prohlásil, že Dona Boska neopustí a že raději bude v některém ústavě obyčejným pomocníkem. Představení souhlasili a poslali jej do střediska San Benigno za vrátného.
Zatímco Hlaváč odešel do San Benigno, z Československa vzrůstal tlak na ústředí zřídit český aspirantát. Rozhodnutí padlo až 23. listopadu 1924, kdy Don Ricaldone psal peroskému řediteli, aby přijal české aspiranty do Perozy.
Famil Hlaváč (famil byl pomocník, který byl v salesiánském díle zaměstnán za byt a stravu) a novic Trochta dostali dovolení jít krajany přivítat na turínské nádraží. Neobešlo se to bez vzrušení. Hlaváč zároveň dostal od Don Ricaldoneho rozkaz, aby s chlapci zůstal a dělal jim tlumočníka. Celkem nastoupilo do peroské komunity 31 aspirantů, na které nebyl dům a prostředí ani zdaleka připraveno. Představení a personál domu byli Italové a jeden Francouz, který dělal zpovědníka. Hlaváč dělal chlapcům překladatele a učil, co bylo třeba, především matematiku. I přes oběti personálu a uskrovňování chlapců začaly velké problémy. Nejenže někteří chlapci nebyli připraveni pro tak náročný život, ale i ekonomická stabilita komunity nemohla dlouho vydržet. Představení se rozhodli jednat a poslali v lednu 1925 do Perozy nového vedoucího českého salesiánského díla Dona Stuchlého. Ten se okamžitě zapojil do díla a spolu s Hlaváčem a polským klerikem Šebkem táhli školu sami až do konce roku.
Vyvstala otázka personálu pro další školní rok. Hlaváč chtěl potřetí začít noviciát, tentokrát jako koadjutor. Tak by mu jinak lehká nemoc nevadila. Vzhledem k situaci mu však představení žádost odmítli, aby ještě rok vydržel v Peroze. Počítali následující rok s vystřídáním Hlaváče za některého českého studenta v Římě.
Ještě před začátkem školního roku však přece přišla posila. Byl to Don Šiška z Palestiny. Neuměl sice česky, ale rychle se zaučoval. Po něm přijela druhá vlna nových chovanců. Celkem bylo nyní v Peroze 46 osob.
Don Stuchlý opatroval každou knihu, každý sešit, každý kus papíru, protože peněz se nedostávalo někdy ani na to nejpotřebnější. Psal do Prahy, ale z Prahy se ozýval podrážděně P. Klement, že na to peníze nemá a že ze své funkce sekretáře Sdružení katolické mládeže, nemůže dělat propagaci a agitaci jiné organizaci. Navíc vyčítal Don Stuchlému, že neposílá propagační materiály v českém jazyce, které by mohly zajistit propagaci díla v Československu.
Don Stuchlý si uvědomoval tíhu situace a přemýšlel, kdo by agitaci mohl dělat. On i Šiška neuměli dobře česky. Zbývali klerici Šebek, Trochta a Hlaváč, který se chystal do noviciátu.
Rok 1926 začínal kriticky. P. Klement poslal do Perozy další dva chlapce a po nich dopis: "Bojím se pana ředitele, že mu neposílám těch 40.000, ale když si na to vzpomenu, je mi hrozně. Důvěřuji ve vaši víru a pomoc. Jen ty letáky a ten časopis brzo!" Spolu s takovými dopisy od P. Klementa přicházely první nabídky na usazení salesiánského díla v Československu (České Budějovice, Ostrava, Fryšták).
Po roce Trochta a další dva čeští studenti skončili studentát a přišli posílit peroský personál. Hlaváč měl konečně volné ruce a mohl nastoupit do noviciátu, tentokrát jako koadjutor. Své první sliby složil 18. 9. 1927 ve Villa Moglia.
O prázdninách byl Don Stuchlý v Československu a dělal propagandu salesiánskému dílu. Vrcholila jednání o místě, kam by se přestěhovalo české salesiánské dílo. Koncem roku 1926 přispěním netrpělivosti Dr. Štancla, zvítězil Fryšták na Moravě. V Peroze zůstali chlapci, kteří se chystali napřesrok do noviciátu a ostatní se stěhovali 28. září 1927 do Fryštáku. Mezi nimi byl do Fryštáku představenými poslán i koadjutor František Hlaváč.

 

František Hlaváč ve Fryštáku

"Fryštácký ústav" byla stará, dvoupatrová škola, která byla schopna pojmout až 100 chlapců, mimo představené. První rok jich bylo padesát dva. Ředitelem ústavu se stal mladý Ital Don Goggiola. Don Stuchlý převzal funkci prefekta (hospodáře). Spočívala na něm veškerá hospo-dářská činnost domu a exponoval se především vně ústavu. Vnitřní chod domu zajišťovali vedle ředitele, zpovědník a katecheta Don Šiška a školní rádce Slovinec Don Spana. Z asistentů byl nejdůležitější Trochta, který měl již za sebou několik let studia filosofie. Velkou oporou byl koadjutor František Hlaváč. Ten byl sice skromný a nenápadný, ale planul pro salesiánskou věc a byl neobyčejně obětavý. Ve škole byl především matematik, ale dovedl se zařídit v každém předmětu. Říkalo se o něm: "Tichý a nenápadný pan Hlaváč dovede v několika hodinách vysvětlit matematiku sextánům, kterou jeho předchůdce nedokázal vysvětlit za čtvrt roku."
Ve Fryštáku začal nový školní rok 1928/29 a ním i povinnosti. V ústavě se střídala práce a radostné události, spojené se dnem 2. června 1929, kdy byl blahoslaven Don Bosko.
Další velkou událostí, která výrazně posunula české salesiánské dílo, bylo první číslo Salesiánského věstníku. Objevilo se na světě 1. ledna 1930 a bylo věnováno novému světci, blahoslavenému Donu Boskovi. Majitelem Věstníku byl salesiánský ústav ve Fryštáku. Zodpovědným redaktorem byl P. Ignác Stuchlý, ale skutečným redaktorem byl pan Hlaváč, který všechno sestavoval a dělal i korektury. Salesiánský věstník se stal rájem práce pana Hlaváče. Redigoval ho stále, od prvního čísla až do té doby, dokud nebyl zastaven. Trpělivě jej korigoval a organizoval expedici. Neúnavně listoval ve slovnících a gramatikách jen, aby čeština Věstníku byla co nejdokonalejší. Měl vypracovaná svoje skripta češtiny, která obsahovala i slovník výrazů a slovních obratů potřebných k vystižení zvláštností salesiánského života a světa. Propracoval se tak nejen ve výborného redaktora a stylistu, ale i na znalce života a díla Dona Boska. Tichý a laskavý pan Hlaváč se věnoval naplno vyučování ve Fryštáckém ústavu a vedl Salesiánský Věstník, který se stal významným nástrojem propagace českého salesiánského díla.
Po odchodu Trochty na další studia dělal Hlaváč Donu Stuchlému pomocníka v kance-láři. Stal se Stuchlému oporou. Když se rozhodovalo o stavbě nového ústavu salesiánů v Ostravě, vzal na sebe odpovědnost a vstoupil se Stuchlým do Spolku salesiánských pracovníků v Československu. Nový ústav totiž potřeboval mít majitele, což mladá, nezaregistrovaná řeholní společnost nemohla splňovat. Byl proto zřízen Spolek salesiánských spolupracovníku v ČSR, jehož stanovy zemský úřad velmi rychle schválil a mohlo se začít se stavbou.
Velkého vyznamenání se panu Hlaváčovi dostalo, když mohl být spolu s Donem Stuchlým v dubnu 1934 přítomen na svatořečení Dona Boska jako zástupce českého salesiánského díla. Byla to pro něj velká čest, protože jeho účast odhlasovali spolubratři za jeho skromnou, ale velikou práci. Však se vrátil domů celý rozechvělý vším tím, co viděl a slyšel, a měl o tom dlouhou přednášku před shromážděným domem.
Rok svatořečení Dona Boska vytvořil velkou potřebu mít po ruce pořádný světcův životopis. Hodně toho bylo napsáno a velkou řádku článků o Donu Boskovi uveřejnil Hlaváč ve Věstníku. Nakonec se ve Věstníku objevila zpráva, že se v únoru 1935 rodí nová kniha, která ponese název "Světec Don Bosko". Autorem by P. Alberti, který Dona Boska pochopil a zamiloval si jej. Nebyl to dokumentární životopis, ale životopis lidový a propagační, který dokázal oslovit každého čtenáře.
8. prosince 1934 se konalo v Ostravském domě, který zatím vyrostl v Ostravské čtvrti Hlubina, slavnostní zahájení. Klerici obsadili valnou část novostavby a pustili se do práce. Bylo třeba nabídnout to, na co Ostrava čekala, oratoř. Avšak už během roku 1935 stovkám chlapců Ostravského domu přestala malá kaple stačit. Cítilo se, že postavení kostela sv. Josefa je nutností. Poslední den v roce se začaly kopat základy. Pro pana Hlaváče, který učil dál ve Fryštáku a vedl Věstník, začala nová práce. Už začátkem roku 1936 Věstník žádal o pomoc spolupracovníky a dobrodince a v květnu už přinášel obrázky staveniště. Současně se začalo stavět v Praze v Kobylisích.

Koadjutor Hlaváč v Ostravě

Září bylo ve znamení rostoucích zdí. S prací rostly hospodářské starosti. Bylo třeba zintenzívnit propagaci. Za tím účelem byla redakce Věstníku přenesena do Ostravy. Pana Hlaváče, kterému bylo v roce 1936 33 let, potkáváme tedy na chodbách Ostravského domu, stejně skromného, tichého a laskavého. Spolubratři tvrdí, že velmi trpěl, když slyšel reptání proti představeným, kterých se zastával. Náplní jeho života byla práce pro Dona Boska, za kterého byl ochoten položit i život.
Po třech letech zde stál slíbený chrám. Stavba prošla velkými těžkostmi. Nešlo jen o těžkosti konstrukční (stavělo se totiž na poddolovaném území), ale stavbu ovlivnila i hospodářská krize třicátých let. Salesiáni však dodrželi slovo i za cenu obětí.
V roce 1938 potkáváme pana Hlaváče v kanceláři pro salesiánské spolupracovníky. Tuto vedl několik roků Don Šebek, ale odešel z osobních důvodů do pražské arcidiecéze, kde se stal farářem, později děkanem a redaktorem časopisu Logos.
Zatím vyrostlo dílo v Brně - Žabovřeskách a chystaly se Pardubice. V Brně bylo svěcení 8. prosince 1939, v Pardubicích byl o dva dny později svěcen základní kámen. Lednové číslo věstníku přineslo obrázek projektovaného ústavu a kostela sv. Václava v Pardubicích. Kvetoucí dílo plné radosti se však pomalu začínalo nořit do Druhé světové války.

Koadjutor František Hlaváč a Druhá světová válka

Do roku 1940 vstupují salesiáni s pěti centry: Ostrava, Fryšták, Praha, Brno a Pardubice. Během roku odchází z Ostravy novicové do Ořechova u Polešovic a vytváří se zde malá komunita aspirantů koadjutorů. Těm se stává vzorem malá skupina koadjutorů, kteří pracují v domě, mezi nimiž je i redaktor Věstníku František Hlaváč.
V Evropě se zatím stáhly mraky a přichází bouře. Útokem na Sovětský svaz se rozšířil konflikt do celého světa. První těžká rána salesiánskému dílu přišla ve chvíli, kdy byl zakázán Salesiánský věstník (1941). Byla to velká rána, protože se tím znemožnil styk s dobrodinci a spolupracovníky a tím se zastavila veškerá stavitelská činnost. Také se zúžil přísun darů pro chlapce a začalo se otáčet každým haléřem. Mělo to však i pozitivní stránku. Pan Hlaváč nebyl nucen ve Věstníku zveřejňovat projevy přízně Říši.
Tím ale vše teprve začalo. V únoru 1942 přišel příkaz k záboru ostravského domu. "Odvolání nepřípustné." Stěhování bylo bolestné. Na místě zůstali někteří spolubratři, kteří zajišťovali chod kostela a zmenšené oratoře. Ostatní se museli spolu s Donem Stuchlým odstěhovat do Fryštáku. Mezi nimi našel útočiště ve Fryštáku i pan Hlaváč.
V těch letech přestal fungovat Fryšták jako soukromé gymnázium, protože všechna mládež do čtrnácti let musela navštěvovat veřejné školy. Byly tedy nutné osobní přesuny, zvláště studentů. Školní rok 1942/43 však běžel jen krátký čas, protože řada mladých spolubratrů musela opustit studium a jít zachraňovat prohrávající Říši. Fryštácký dům se vylidnil a nad domem visely černé mraky.
Zábor fryštáckého domu koncem roku 1943 už nepřekvapil. Heslem bylo vydržet za každých okolností. Bohoslovci našli místo na fryštácké faře. Pro novice zasvitla naděje v Hodoňovicích u Frýdku-Místku. Chlapci aspiranti se odstěhovali do nového domu, do Dvorku u Přibyslavi.

Koadjutor František Hlaváč sekretářem inspektora

Koncem války, během bombardování měst (1944), kdy Hitlerovi docházel dech, objevujeme pana Hlaváče v brněnské komunitě, kde byl po válce inspektoriální dům. Sem se František Hlaváč odstěhoval pravděpodobně po záboru Fryštáku. V Brně dělal pan Hlaváč sekretáře panu inspektorovi.
Mladé salesiánské dílo nabralo znovu dech a začalo se bouřlivě vyvíjet spolu s nově otevřenými domy jako Mníšek pod Brdy a v opuštěném oseckém klášteře. Salesiáni se začali vracet do válkou zabraných domů a byl obnoven i zastavený Věstník z roku 1941. Ten plných šest let nevycházel a ani nebylo možno jej obnovit hned po válce. Byl nedostatek papíru, nebyla jistota, co bude dál. V Brně, kde sídlila inspektorie, bylo málo lidí na zajištění distribuce. Ve Fryštáku a v Ostravě totiž psaní adres obstarávali chlapci a klerici. Nyní to bylo vše na bedrech pana Hlaváče. Přesto byl k 1. lednu 1947 Věstník obnoven.
Věstník redigoval opět pan Hlaváč a hned první číslo přineslo zprávy o stavu salesiánského díla po válce. Byly zde zmíněny plány do budoucnosti a hlavně byl ze stránek jasný sociální program salesiánského hnutí. Salesiáni nechtěli nikoho nechat na pochybách, že se věnují těm nejnižším a nejpotřebnějším.
V září 1947 se konala v Turíně v Itálii generální kapitula kongregace. Jel na ni pan inspektor Stuchlý a jako delegát spolubratrů pražský ředitel Trochta. Čekalo se, že Don Stuchlý bude osvobozen od velkého břemene a inspektorem se stane Don Trochta. Výsledek však byl naprosto jiný a o to více šokující. Svatý Otec sdělil Don Trochtovi přání, aby přijal biskupské svěcení a ujal se Litoměřické diecéze. Trochta přijal. Jeho program byl vytýčen těmito slovy: Práce-Oběť-Láska. Toto heslo se stalo heslem všech českých salesiánů a jeho naplnění se přibližovalo s rokem 1948, kdy se během politického převratu (25.února) začaly stahovat nad církví zlověstné mraky.
Mezi tím byla z Dona Stuchlého sňata tíže představenství a inspektorem české provincie se stal P. Antonín Dvořák (únor 1948). Don Stuchlý se vrátil do Fryštáku, kde se věnoval četbě a modlitbě. Nový inspektor se odstěhoval do Prahy a s ním v Praze nacházíme i Františka Hlaváče, který je redaktorem zastaveného Věstníku a sekretářem inspektora.

Koadjutor František Hlaváč internován

Komunistická strana, která se v Československu dostala k moci, měla svůj předem stanovený základní plán: odtrhnout katolickou církev od Říma a udělat z ní církev národní, slabou a poslušnou, která by se dala využít pro cíle komunistické propagandy v západním světě. S těmito úmysly se komunisté už od začátku netajili a po únorových událostech roku 1948 označili církev za posledního a nejvíc nebezpečného nepřítele režimu.
Veškerá jednání ztroskotala a církev se musela připravit na otevřený boj. Někteří salesiáni již v této době nebyli na svobodě.
Počátkem roku 1950 se v Praze na nejvyšších místech rozhodlo o likvidaci řeholí v Československu. Akce, která dostala název "Akce K" měla být nejtěžší ránou církevní hierarchii a imperialistickým disidentům. Příprava na likvidaci proběhla již na podzim 1949, kdy byly sledovány kláštery a byly vykonstruovány první monstrprocesy.
Akce „K“ proběhla v noci z 13. na 14. dubna 1950, kdy bylo násilně svezeno ve dvou etapách přes dva tisíce řeholníků do několika internačních táborů. Během roku pak následovala internace řeholnic. Internací bylo také automaticky zastaveno vydávání Salesiánského věstníku.
Pan Hlaváč byl spolu se salesiány převezen do Oseku. Zde bylo internováno asi 200 řeholníků v náročných podmínkách spojených se šikanou a namáhavou prací. Pamětník Jan Rychlý vzpomíná, že nemocný Hlaváč se hodně uzavřel do sebe. Nemohl dělat těžkou práci jako ostatní, spíše byl stavěn pro práci v kanceláři, ale to nebylo možné. Trpěl záduchou a nynější prostředí internace pro něj vhodné nebylo. Byl proto převezen na Moravec do charitního domu, kde byli internováni nemocní a staří kněží a řeholníci.

Charitní dům na Moravci v době pobytu Františka Hlaváče

Na první pohled vypadal jako rekreační středisko. Dvě budovy, zahrada a za ní rybník. Pak už jen lesy a lesy. Léto krásné, zima tuhá, tak, jak je tomu na Vysočině.
Skutečnost však byla jiná. V hlavní budově byl vládní zmocněnec, dopisy kněží a řeholníků a dopisy zvenčí mohly být kontrolované. Kněží a řeholníci byli zpraveni o tom, kde a jak daleko se mohou pohybovat. Na mnohé kněze a řeholníky působila situace velmi tísnivě. Dobré bylo, že se o obyvatele charitního domu staraly řeholní sestry. Ještě lepší však byla přítomnost vzácných kněží i bratří z různých řádů.
Ze salesiánů tam byl P. František Valábek, pravděpodobně tajný inspektor slovenských salesiánů, pak Don Hlubík, též slovenský salesián a horlivý apoštol mládeže. Oba později umírají na Slovensku v pověsti svatosti. Dále zde byl salesiánský koadjutor František Hlaváč a ještě je třeba se zmínit o salesiánském klerikovi Josefu Planitovi, který později sdílel s Františkem Hlaváčem dlouhá léta společného života v ústraní.
Staří spolubratři si pamatují na Josefa Planitu jako na nemocného klerika, který tvrdě bojoval s TBC plic v ústavech v Přestavlkách, v Mníšku pod Brdy a v bohosloveckém učilišti v Oseku, kde v Duchcově na gymnáziu složil maturitu jako externista. Internace 13. dubna 1950 jej zastihla v salesiánském ústavě v Pardubicích. Byl umístěn v Oseku s ostatními salesiány a tam po prvé poznal koadjutora Františka Hlaváče takového, jak se o něm vyjadřuje v tomto životopise Jan Rychlý.
Po pobytu v centralizačních klášterech Oseku a Hejnicích, na internačním oddělení nemocnice Semily, po internaci v léčebně pro TBC v Jablonci nad Nisou a v internační budově pro nemocné řeholníky a řeholnice v Chlumci u Chabařovic, je i on, podobně jako František Hlaváč, převezen do Charitního domu na Moravec a sice 22. března 1953.
Pro větší porozumění pozdějšího společného života Františka Hlaváče s Josefem Planitou dlužno podotknout, že klerik Planita využil svého ročního pobytu na Moravci ke studiu bohosloví. Vyučovali ho takové kapacity jako jezuité ThDr. Blažej Racek, P. Kubeš,  P. Kubíček a redemptoristé, provinciál P. Haderka a P. Jindřich Preis. Nejvíc se však Planitovi věnoval ve vyučování bohosloví i formačně salesián Don Valábek. Toto všechno v budoucnu podstatně ovlivnilo společný život Františka Hlaváče s Josefem Planitou.

Za trest na svobodě

V dubnu 1954 se konaly volby do místních, okresních a krajských národních výborů. Komunisté si zřejmě usmysleli, že budou moci říct veřejnosti, jak jednotně kněží a řeholníci v Charitním domě na Moravci volili. Muselo jim na tom moc záležet a zřejmě nepočítali s tím, co se stane.
Asi dvanáct kněží a řeholníků se smluvilo, že k volbám nepůjdou. Duší tohoto volebního odporu byl salesián Don Valábek. Koadjutoru Hlaváčovi bylo už 51 roků a čím dál víc trpěl záduchou. Astmatické záchvaty přicházely stále častěji. Přesto i on zůstával neoblomný. Nedávalo to smysl, být internován, tedy být nesvobodný a jít k volbám.
K volbám nešli: salesiáni Don Valábek, Don Hlubík, František Hlaváč, Josef Planita. Dále to byl redemptorista bohoslovec Konc a salvatorián bohoslovec, či tajný kněz, Drda. Na další si už Planita nevzpomíná.
Když na místním národním výboru zjistili, že někteří nejdou volit, přišli, shromáždili si nevoliče a domlouvali jim, ať jdou k volbám. Neuspěli. Později přijeli z okresního národního výboru a scéna se opakovala znovu. Volby končily v šest hodin večer. Asi o půl šesté přijeli z krajského národního výboru z Brna, opět si shromáždili nevoliče a šli na ně natvrdo: "Nepůjdete-li k volbám, musíte do tří dnů opustit Moravec."
Tak se také stalo. Každý vyhoštěný měl odjet domů. František Hlaváč měl odjet na Šumavu ke své sestře. Spolubratři mu pomohli dát jeho svršky do balíků, byla na ně napsána adresa jeho sestry. Ale co s ním bude dál? Jak ho přijme jeho sestra a jak k ní dojede? V poslední chvíli Planita přeškrtává adresy na Hlaváčových balících a píše na ně adresu své matky. Balíky odešle a s Františkem Hlaváčem a několika zavazadly nastupují do autobusu a odjíždějí k matce Josefa Planity do Hrábí u Bílé Lhoty. Opouštějí internaci a jsou potrestáni svobodou. Bylo to 20. dubna 1954. Bude jim svoboda opravdu trestem?

Koadjutor František Hlaváč v Hrábí

František Hlaváč přijíždí do Hrábí. Tam s Josefem Planitou začínají bydlet u Planitovy matky. První, co zjišťují, je jejich nepříznivý zdravotní stav. Cesta je unaví, nemohou dobře dýchat. Další starost je finanční. Pan Hlaváč nedostává žádný důchod, Josef Planita 279 Kč měsíčně. Později zakročují sestry z Ligy proti tuberkulóze a Planita dostává po léta měsíční sociální příspěvek 400 Kč. Také dostali na cestu Hlaváč s Planitou od kněží hodně peněz, když odjížděli z Moravce. Už tato skutečnost naznačovala, že Boží Prozřetelnost bude nad oběma bdít. Planita, který o mnoho let přežil Františka Hlaváče, si nemůže vzpomenout na den, ve kterém by trpěli hladem.
Hrabí sice nebylo místo pro apoštolát s mládeží, jak se později ukázal Měník, ale bylo dobrým záchytným bodem, ze kterého František Hlaváč navázal spojení s tak zvanou olomouckou skupinou salesiánů, v jejímž čele stál P. Karel Polák a ThDr. Emil Škurka.
Posléze je jim v Hrábí těsno, protože rodina Planitová se rozrůstá a je třeba najít pro Františka Hlaváče a Josefa Planitu nové bydliště. To se také našlo v sousední vesnici v Měníku.

Koadjutor Hlaváč v Měníku

Známá matky Josefa Planity kupuje v Měníku domek se starým výměnkem. Do tohoto výměnku se stěhuje František Hlaváč s Josefem Planitou. Výměnek má sice jednu místnost a malou komoru pro uložení potravin, ale je to samostatný domek s dvorkem, a co je nejdůležitější, je položen uprostřed vesnice. I když jde o bydlení velmi nuzné, pan Hlaváč ožívá. Kolem domku se to hemží mládeží, dětmi, a Hlaváč mezi nimi mládne, dokonce dělá něco, co rád dělával ve Fryštáku. Pomáhá chlapcům i děvčatům řešit do školy jejich matematické úkoly. Jeho vážnost roste a rodiče se přicházejí s ním radit stran výchovy svých dětí.
Tak to fungovalo s určitými přestávkami po celá léta. Planita, který uměl hrát na varhany, zase vypomáhal místnímu varhaníkovi a pomáhal mu vést chrámový sbor.
Činnost těchto dvou nemocných řeholníků se ovšem nelíbila komunistům, nicméně zatím se jim nedařilo toto seskupení rozbít. Hlaváč i Planita dobře věděli, že jsou sledováni tajnou bezpečností, což se později potvrdilo při výsleších celé olomoucké skupiny.
Po celou dobu svého pobytu v Měníku dělal pan Hlaváč také to, co bylo jeho velkou láskou. Překládal knihy z italského jazyka do jazyka českého. I když míval později záchvaty dušnosti, které trvávaly téměř hodinu a opakovaly se každý den, nikdy neustával ve své překladatelské činnosti.
Navštívit pana Hlaváče přicházeli i mnozí spolubratři. Jednou přijela návštěva autobusem do Bílé Lhoty a ptala se, jak se jde do Měníku, že jdou za panem Hlaváčem a Planitou. „Jděte tudy cestičkou podél potoka a přijdete do Měníka. Tam bydlí ti dva svatí.“
Mezi návštěvníky nechyběl ani Dominus, (P. František Míša, tehdy tajný salesiánský inspektor). Návštěvy spolubratří olomoucké skupiny byly samozřejmé. Pěkné byly schůzky této skupiny ve Slavoníně na faře (jedna ze čtvrtí města Olomouce) u P. Karla Poláka, kde nechyběl pan Hlaváč ani Planita. Většinou šlo o cvičení dobré smrti. Tam se spolubratři navzájem povzbuzovali, protože tušili, že je čeká těžká doba.
Farností patřilo Hrábí i Měník do Bílé Lhoty, kde byl farářem P. Augustin Navrátil. O něm se dozvíme v jedné z následujících kapitol, protože sehrál v životě pana Hlaváče jistou roli. Po P. Augustinovi Navrátilovi působili v době pobytu pana Hlaváče a Planity v Měníku ještě P. Salša a P. František Sečkař. Z Měníku bylo do farního kostela slabou čtvrthodinku.
Jednou se stalo, že Planita byl v Olomouci a při té příležitosti se přišel pomodlit do kostela svatého Mořice. Přišla tam babička a prosila ho, aby jí půjčil pět korun, že jí nevystačil důchod. Planita jí dal 65 Kč a pak se modlil: "Pane Ježíši, ty stonásobně odplácíš tomu, kdo něco dobrého udělá pro bližního. Mně postačí, když mi odplatíš desetinásobně." Jaké bylo překvapení, když doma, v Měníku, ležela na stole poštovní poukázka. Jedna salesiánská dobroditelka posílala panu Hlaváčovi 650 korun. Z toho oba poznávali, jak nad nimi bdí Boží Prozřetelnost.
Stala se jim také událost, na kterou hodně dlouho vzpomínali. Starý výměnek, ve kterém bydleli v Měníku, byl v blízkosti silnice. Jednou šel Planita do obchodu pro mléko. Cesta vedla kolem plotu pod touto silnicí. Najednou se Planita zastaví.Vzpomněl si, že něco doma zapomněl. Vrací se, a tu slyší hroznou ránu. Roztrhl se buben u vlečky nákladního auta a celý náklad velkých kusů železa se skutálel na místo, kudy měl jít Planita pro mléko. Z toho Hlaváč i Planita poznávali, že jsou pod zvláštní Boží ochranou a mají spolu dále žít.

Rok 1957 v životě pana Hlaváče

Nad salesiánskou kongregací se stahovaly mraky. I když dokumenty komunistů mluvily o tom, že salesiánská kongregace byla zrušena, nikdy se tak po stránce právní nestalo. Státní bezpečnost zjistila, že ani internace duchovní život salesiánů nezničila a že se opět scházejí a vyvíjejí činnost. Proto padlo na nejvyšších místech závažné rozhodnutí. Odsoudit salesiány do vězení.
Tak se skutečně stalo. Jednotliví salesiáni či spíše skupiny salesiánů mizely ve věznicích. Většinou byli salesiáni vzati do vazby, tam vyslýcháni a nakonec odsouzeni. Tak došlo i na olomouckou skupinu salesiánů, v jejímž čele stál P. Karel Polák. Pan Hlaváč s Josefem Planitou prožívali dlouhé chvíle nejistoty. Jistě to jejich nemocem neprospělo. Najednou se objevili členové tajné bezpečnosti a udělali domovní prohlídku. Zabavili při ní psací stroj, stolek pod něj, a různou salesiánskou literaturu.
František Hlaváč a Planita se oklikou dovídají, že členové olomoucké skupiny byli zatčeni a odvezeni do vazební věznice v Olomouci, a v ní jsou vyslýcháni.
Jednoho dne došel Josefu Planitovi dopis z krajského soudu v Olomouci. Pan Hlaváč tušil, že se v něm skrývá nová zkouška, která ovlivní další jeho život i další život Josefa Planity. Bylo tomu tak. V dopise byla pro Planitu pozvánka k výslechům do tak zvaného "Domu u dvou lvů", kde byl krajský soud, vyšetřovna a vazební věznice.
Planita se rozloučil s Františkem Hlaváčem. Ten si s sebou bere nejnutnější věci, protože neví, zda se vrátí. Ale k večeru se vrací unavený do Měníka a vypráví panu Hlaváčovi, jak mu dali pásku na oči a vedli na vyšetřovnu a z čeho byl vyslýchán. To se opakuje víckrát a vždy to znamená pro Pana Hlaváče i pro Planitu nejistotu a napětí, co bude dál.
Zatím je už celá olomoucká skupina ve vazební věznici a výslechy pokračují. Posléze přichází i Planitovi dopis z krajského soudu v Olomouci. Je v něm rozsudek, kde je Planita odsouzen jménem republiky na dva roky vězení. Pan Hlaváč čte, čím se Planita provinil: Mařil dozor nad církvemi a náboženskými společnostmi, od roku 1950 až do podzimu 1956, kdy v Olomouci a jinde spolu s dalšími, po rozpuštění salesiánské společnosti, konal dále nábožensko-církevní úkony, založili společnou pokladnu, rozšiřoval a rozmnožoval salesiánskou literaturu, pořádali sjezdy a společné výlety a ilegálně studovali bohosloví. Psací stroj značky Zeta a salesiánská literatura propadly státu.
27. dubna 1957 se pan Hlaváč rozloučil s Planitou. Ten si vzal nejnutnější věci a nastoupil ve vazební věznici v Olomouci výkon trestu.

Koadjutor Hlaváč na faře v Drysicích

Když Planita nastoupil výkon trestu v Olomouci, dostal se pan Hlaváč do velmi svízelné situace. Jeho nemoc se zhoršovala a sám nemohl na starém výměnku žít. Tu se o něho postarala Boží Prozřetelnost. Místní farář v Bílé Lhotě, P. Augustin Navrátil, byl mezitím přeložen do Drysic u Vyškova. Ten si bere Františka Hlaváče k sobě na faru.
Jak žil pan Hlaváč na faře v Drysicích, není známo. Po stránce bydlení jistě lépe, než na starém výměnku v Měníku. P. Agustin Navrátil o něho pečoval. Však se mu také za to i za jiné činy komunisté odměnili. Později byl zatčen, odsouzen a uvězněn na Mírově. Z Mírova jde do důchodu do Kroměříže, kde po svatém kněžském životě umírá.

Josef Planita byl propuštěn z věznice ve Valdicích 2. prosince 1957 v rámci amnestie nového presidenta Novotného. Do Měníku přijíždí s pětistovkou v kapse. Kdo byl někdy ve vězení ví, jak těžko se orientuje vězeň, propuštěný k životu na svobodě.

Skromná salesiánská oratoř v Měníku

Brzy na to přijíždí z Drysic také koadjutor František Hlaváč a postupně začínají žít spolu s Josefem Planitou podobně jako před tím. Zase se to hemží před domem dětmi, mladí přicházejí za Hlaváčem. Ví o něm, že jim pomůže s lecjakým školním úkolem, zvláště matematickým.
V Hlaváčově ruce opět ožilo pero, Hlaváč se vrací ke své staré lásce. Překládá a překládá z italského jazyka. Planita si už nepamatuje, co všechno přeložil, ale mezi překlady byl také Timotheus od sv. Františka Saleského. To všechno se dělo i přesto, že trpěl záduchou a každý den si musel prožít svůj astmatický záchvat.
Co bylo radostné, že zase začínaly přijíždět návštěvy spolubratří, kteří na Hlaváče nezapoměly. Salesiánská společnost se vzpamatovávala z úderu, který ji zasadil komunistický režim. Znovu se formovala olomoucká skupina salesiánů.
Zdálo se, že život Františka Hlaváče a Josefa Planity se už bude odvíjet klidněji a bez vážnějších výkyvů. Josef Planita žil dále pod ochranou sester a lékařů z Ligy proti tuberkulóze. Žádný politický systém si na svém území, na kterém vládne, totiž nemůže dovolit šíření tuberkulózy. Nechyběla pravidelná měsíční podpora 400 Kč, která legalizovala pobyt Hlaváče a Planity v Měníku. Léky dostával zdarma. O ostatní se postarali spolubratři i z olomoucké skupiny.
Hlaváč a Planita pravidelně navštěvovali farní kostel v Bílé Lhotě. Měník byl přifařenou obcí bělo-lhotské farnosti. Planita se ve farním kostele angažoval jako pomocný varhaník a pomocný vedoucí smíšeného chrámového sboru.
Najednou se přihodilo něco, co na nějaký čas hodně zkomplikovalo koadjutoru Hlaváčovi i Planitovi život.

Klerik Josef Planita musí do nemocnice a do sanatoria

V roce 1958 při jednom rentgenovém vyšetření bylo u Planity zjištěno zhoršení, rozpad pravé plíce. 6. května 1958 se loučí se spolubratrem Hlaváčem a nastupuje léčení na plicním oddělení fakultní nemocnice v Olomouci. 18. června 1958 se nakrátko vrací k panu Hlaváči do Měníku a pak odjíždí na léčení do sanatoria Paseka u Olomouce. Docent Radslavský mu navrhuje resekci pravé plíce. Planita odmítá.
Ráno, 19. srpna, vyjde do parku léčebny. Tam byla kaple. Vešel do ní. Pacientky se tam modlily růženec.
Najednou mu vnitřní hlas říká. Okamžitě odejdi. Tu nemáš co dělat. Nelepší se ti to a pan Hlaváč v Měníku trpí. Puzen neznámou silou jde přímo do ordinace Dr. Prnkové a oznamuje, že odchází. Docent Radslavský je na lékařském sympoziu v Polsku. Paní doktorka se diví, ale svoluje. Planita se sbalí a odjíždí do Měníka k panu Hlaváčovi.
Za několik dní přijde od Dr. Prnkové ze sanatoria chorobopis Planity, s datem 20. 8. 1958. Lékařská zpráva končí:" V budoucnu jsme chtěli provést resekci vpravo. Dne 19.8.1958 pacient odešel z našeho léčení bez udání důvodů, proti radě. Doporučujeme další léčení."
Život zas plyne dál, jenom s určitou nejistotou. Lékař pak nasazuje Planitovi drahý, švýcarský lék PAS. Planita ho dostává zdarma. Musí sníst 30 tabletek denně. Asi za tři čtvrtě roku slyší Planita první radostnou zprávu: "Rozpad pravé plíce se zastavil."
Podle svých slabých sil se Hlaváč i Planita věnují mládeži. Planita také dělá domácího hospodáře, shání živobytí a také "vaří".


Do života Hlaváče a Planity zasahuje  Dominus

Salesiánská rodina ví, kdo je to Dominus. Psal se rok 1961 a ten se blížil ke konci. Jednoho dne se náhle objevil v Měníku P. František Míša, tehdy tajný salesiánský inspektor /provinciál/, a přinesl zprávu, která měla velice změnit život pana Hlaváče a Planity. Bylo dohodnuto, aby se klerik Planita dostavil ráno 10. prosince 1961 do Prahy, do bytu biskupa Štěpána Trochty. Ten že ho vysvětí tajně na kněze. P. Míša dal Planitovi plánek, podle kterého měl Planita v Praze byt biskupa najít.
Večer, 9. prosince 1961, se spolu Hlaváč a Planita pomodlili za zdar akce a Planita odejel nočním rychlíkem z Červenky do Prahy. Na pražském nádraží dočkal rána a podle plánku vyjel tramvají Prahou. Cestou se zajišťoval, zda není sledován. Udělal to tak, že náhle vystoupil z tramvaje a nastoupil do tramvaje jedoucí v protisměru. Pak zase náhle vystoupil a nastoupil do tramvaje, která jela v protisměru a jela směrem k bytu biskupa. I v blízkosti bytu biskupa byl Planita ve střehu, zda byt není sledován. Zdálo se, že vzduch je čistý. Však také první slova biskupa byla, zda Planita nebyl sledován. Později se ukázalo, že tato akce opravdu tajné bezpečnosti ušla. Po třiceti letech, roku 1991, kdy už se nový systém upevnil, P. Planita nahlašuje správné datum a místo svého svěcení.
Večer, 10.prosince 1961, se vrací P. Planita do Měníku, obejmou se s panem Hlaváčem a pan Hlaváč dostává novokněžské požehnání. Navenek se nezměnilo nic, jen starý, chudobný výměnek se stal tajnou Boží svatyní. Bůh to chtěl, aby po celých dalších osm let se konávala uprostřed vesničky tajně mše svatá.
I přes zhoršující se zdravotní stav býval koadjutor Hlaváč šťastný. Vždyť mohl žít a sloužit v blízkosti Pána. Mše svatá bývala sloužena při stažených roletách a mnohdy děti bouchaly na okno a chtěly, aby se jim věnovala pozornost.
A jako všechno na zemi má svůj konec, tak měla skončit i tato Boží idylka. 31. května 1969 nadešel den rozloučení. Skromná salesiánská oratoř v Měníku zaniká, osiří starý výměnek posvěcený modlitbou, utrpením a mnoha tajnými bohoslužbami. Skromný pan Hlaváč se usmívá. "Ti dva svatí" opouštějí natrvalo vesničku Měník.

Koadjutor František Hlaváč v Cizkrajově

Cizkrajov je farnost, která už po létaje administrovaná ze Slavonic. Tam byl v roce 1969 administrátorem salesián P. Oldřich Med. Na faře v Cizkrajově mu tehdy pomáhal salesián P. Josef Zerzán.
31.května 1969 přijíždějí do Cizkrajova koadjutor František Hlaváč s P. Josefem Planitou. Vytvoří komunitu. Pan Hlaváč se už tolik nevěnuje překladatelské činnosti, protože jeho zdravotní stav se zhoršuje. P. Zerzán komunitu vede a stará se o ni. P. Planita hraje na varhany a zakládá ženský sbor. Po nějakém čase si P. Planitu vyžádal P. Salša jako pomocného kněze na poutní místo Svatý Kopeček u Olomouce. Hlaváčovo astma se tak zhoršuje, že je poslán do plicního sanatoria v Humpolci, kde 16. června 1970 umírá.
Na pohřbu pana Hlaváče bylo překvapivé množství věřících. Tito i přes krátký čas jeho pobytu vycítili jeho svatost.


Doslov

Velice si pana Hlaváče vážili spolubratři. Například v životopisných pamětech P. Ignáce Stuchlého čteme: "Každý měsíc připravil František do tisku nové číslo věstníku. Dělal to řadu let, v naprostém tichu a bez toho, že by naříkal. Byl to kříž, protože nikdy nebyl zcela zdráv a k tomu mu nikdo neporadil, ani nepomohl. Musel si sám najít cestu k odbornosti a opravdu se vlastní pílí stal odborníkem na salesiánskou literaturu. Měl stále v rukou veliký mnohasvazkový životopis Dona Boska, četl každý měsíc důkladně italský salesiánský věstník, sháněl štočky, fotografie, stále piloval svůj styl. Snad nikdo, mimo Dona Stuchlého, nevynikl takovou věrností k Donu Boskovi a takovou obětavostí pro salesiánské dílo jako pan Hlaváč.
A ještě jeden Hlaváčův rys zdůrazňuje autor pamětí Stuchlého: "Je to jeho pokora, se kterou přijímal nemoc a to, že jeho spolužáci a pak i žáci vystupovali nahoru a stávali se představenými, řediteli, zatímco pan Hlaváč zůstával ve stínu a stále jen pracoval."
Jan Rychlý, který prožil s panem Hlaváčem několik roků života o něm řekl slova, která nám podtrhují celý jeho profil: "František...drobný a nevýrazný, hrbatý muž, jehož profesorské vystupování ukazovalo jeho kvality. Úžasná paměť a slova, která mají váhu. Měl dar psát a dokázal ho patřičně rozvinout."
Pan Hlaváč je prvním z 21 koadjutorů (salesiánů laiků), kteří prošlapávali, spolu se spolubratry kněžími, cestu povolání současným  šestnácti žijícím koadjutorům (stav květen 2002). Ohlédneme-li se na jeho život, vidíme, že byl naplněný bolestí a nemocí. Tato však umožnila vyrůst jeho kvalitám a schopnostem. Jeho cesta se stala vzorem nám, kteří si svou cestu k cíli stále ještě prošlapáváme.
Přidejme k tomu ještě svědectví P. Josefa Planity. Pan Hlaváč uměl trpět. Měl ctnosti v hrdinské míře. Komunistický režim ho připoutal s P. Planitou na jeden starý výměnek, na jednu místnost na celých 14 let. Každý den měl pan Hlaváč nejméně jeden astmatický záchvat. Pokusme se je spočítat. P. Planita nikdy neslyšel, že by si na ně stěžoval. Jestliže pan Hlaváč není v nebi, pak my, kteří ještě zůstáváme, máme na ně malou šanci.


Několikrát do roka, když je úplně jasno, zblízka i v dáli, je vidět z Cizkrajova pohoří rakouských Alp s jeho horskými velikány. Při čtení životního příběhu pana Hlaváče se nám hodně vyjasnilo v duši a dostali jsme milost nahlédnout do salesiánského nebe. Tam navždy bude, jak věříme, zářit hvězda první velikosti, nenápadná postava skromného salesiánského koadjutora pana Františka Hlaváče.

 

Podle seminární práce Michala Svobody František Hlaváč český salesiánský pionýr