František Hlaváč

(1903 – 1970)

„Dona Boska neopustím!“

František Hlaváč se narodil 14. srpna 1903 v Bojanovicích u Klatov v těsném sousedství největší české tvrze Rábí a studoval gymnázium v Sušici. Během studií se stal členem Sdružení katolické mládeže (SKM). V časopise tohoto sdružení Dorost otiskoval P. Chlumský, duchovní rádce sdružení, výzvy, aby se hoši hlásili k salesiánům. Hlaváč se přihlásil mezi prvními už v roce 1920 a nebyl sám, s podobným nadšením se přihlásilo ještě několik chlapců. P. Chlumský vytvořil seznam a předal jej s přímluvou o založení salesiánského díla nunciovi Micarovi. Jeho záměr však nebyl v Římě pochopen a odpověď byla záporná. V té době se začaly objevovat v časopisech takzvané Papírové rodiny, poutavé dopisy slovenského bohoslovce Hlubíka. Na základě jeho informací si Hlaváč podal žádost o přijetí do Perosy (Itálie). Odpověděl mu vedoucí slovenských aspirantů don Viliam Vagáč, že na Slovensko přijedou dva salesiáni dělat nábor, aby se jim představil. Odpověď, že byl přijat, dostal teprve k začátku školního roku. V ní stálo, že má přijet přímo do Vídně a připojit se ke slovenské výpravě. Prožil s nimi rok v Perose. Byl jim užitečný, protože měl téměř dokončené středoškolské vzdělání a mohl pomáhat s vyučováním. Byl matematik. V roce 1923 začal noviciát ve Villa Moglia, ale onemocněl nějakou nervovou nemocí, třásly se mu ruce. Byl ze zdravotních důvodů propuštěn a vrátil se domů dokončit studia.

Po P. Chlumském nastoupil do sekretariátu Sdružení katolické mládeže páter Karel Klement a po svém předchůdci pokračoval v rozšiřování salesiánské myšlenky. Hlaváč ho nadchl pro dílo Dona Boska tak, že se rozjel přímo do Itálie, aby zmapoval celou situaci. Po návratu ho vyhledal a přinutil ho přijet do Prahy. Bylo to 1. září 1924. Domluvil mu návštěvu nuncia Marmaggiho s prosbou o zřízení samostatného českého ústavu.

Hlaváč odjel znovu a začal noviciát podruhé. Situace se opakovala. Tentokrát nechtěl Dona Boska opustit. Představení ho poslali jako vrátného do San Begnina. Odtud ho vytáhli z rozkazu dona Ricaldoneho, aby šel přivítat první výpravu českých chlapců do Turína. Odvezl chlapce do Perosy a zůstal s nimi rok a učil, co bylo třeba, především matematiku. V roce 1926 začal noviciát potřetí, tentokrát jako koadjutor. V srpnu následujícího roku složil první sliby a po slibech odjel s donem Stuchlým a chlapci na Moravu do Fryštáku.

Od začátku věrně a obětavě pomáhal P. Ignáci Stuchlému a ve všech domech, kde pracoval, byl nápomocen v oratoři, a bylo-li třeba, vyučoval ve škole.

Ve fryštácké kronice oratoře se uvádí: „Dříve snad nebylo ani možné pomyslet na pravidelnou oratoř, jelikož dům byl v počátcích, a tedy v mnoha existenčních obtížích, k tomu přidejme nedostatek osob, které by se cele věnovaly oratoři, jak by toto dílo vyžadovalo pro svůj zdárný výsledek. Ale začali jsme hned první den našeho příjezdu do Fryštáku, totiž 28. září 1927. Odpoledne přišli před dveře staré budovy čtyři hoši a zvědavě okukovali, co se děje uvnitř nového. Tak jsem je zastihl a dal se s nimi do hovoru a pozval je, aby přicházeli častěji. Přicházeli opravdu v množství stále větším a s nimi i děvčata (školačky), které vypudilo z dvorku teprve mé rozhodné slovo, že pro ně oratoř není.“

V redakci Salesiánského věstníku

Rájem Hlaváčovy práce byl Salesiánský věstník. Redigoval ho od prvního čísla v roce 1930 až do doby, kdy byl zastaven. Kdo zná tuto práci, pochopí, kolik nezměrné trpělivosti a píle bylo k tomu potřeba. Hlaváč byl i korektorem a organizátorem expedice. Neúnavně listoval ve slovnících a gramatikách, aby čeština Věstníku byla co nejdokonalejší. Měl vypracována vlastní skripta z češtiny, která obsahovala i slovník výrazů a slovních obratů potřebných k vystižení zvláštností salesiánského života a světa. Byla to výborná pomůcka. Propracoval se díky tomu nejen na výborného redaktora a stylistu, ale i velkého znalce života a díla Dona Boska. Velkou radostí a odměnou mu byla osobní účast na svatořečení Dona Boska. Všichni spolubratři mu to ze srdce přáli. Nikdy se netlačil dopředu, ačkoli patřil mezi první salesiány, kteří kladli základy díla Dona Boska v naší zemi. V řeči i jednání byl celým křesťanem, nezvykle tichým a laskavým člověkem. Nesmírně trpěl při reptání proti představeným, vždy se jich rozhodně a statečně zastal. Náplní jeho života byla práce pro Dona Boska. Za něj byl ochoten položit i život. V donu Stuchlém viděl našeho českého Dona Boska a muže Prozřetelnosti.

24. srpna 1936 se přestěhoval. Bylo třeba zintenzivnit propagaci na výstavbu domu a kostela sv. Josefa. Za tím účelem se přenesla redakce Věstníku do Ostravy. V roce 1938 přebral kancelář pro salesiánské spolupracovníky po donu Šebkovi, který odešel z osobních důvodů do pražské arcidiecéze, kde se stal farářem, později děkanem a redaktorem časopisu Logos.

První těžká rána salesiánskému dílu přišla ve chvíli, kdy byl zakázán Salesiánský věstník (1941). Dopad tohoto zákazu byl značný, protože se tím znemožnil styk s dobrodinci a spolupracovníky a tím se zastavila veškerá stavitelská činnost. Také se zúžil přísun darů pro chlapce a začal se obracet každý haléř. V únoru 1942 po příkazu k záboru ostravského domu se přestěhovali do Fryštáku. Po zabrání Fryštáku se přestěhovali do Brna a tam dělal Hlaváč sekretáře panu inspektorovi.

Po válce se salesiáni začali vracet do zabraných domů a byl obnoven i Věstník zastavený roku 1941. Plných šest let nevycházel a ani nebylo možno obnovit jej hned po válce. Byl nedostatek papíru a scházela jistota, co bude dál. V Brně, kde sídlila inspektorie, bylo málo lidí na zajištění distribuce. Ve Fryštáku a v Ostravě totiž psaní adres obstarávali chlapci a klerici. Nyní to bylo vše na bedrech Františka Hlaváče. Přesto byl k 1. lednu 1947 Věstník obnoven. Novým inspektorem české provincie se stal P. Antonín Dvořák (únor 1948) a s ním se Hlaváč odstěhoval do Prahy.

„Tam bydlí ti dva svatí“

Od mládí ho trápila záducha. Těžce dýchal a chvěly se mu ruce. Nechtěl ztratit pro věčnost ani minutu času. Při akci „K“ v roce 1954 byl internován v Oseku. Později kvůli své nemoci skončil v Moravci v charitním domově. V dubnu roku 1954 byly volby do místních, okresních a krajských národních výborů. Ještě s jedenácti dalšími obyvateli Moravce Hlaváč odmítl účast na podvodných a zrežírovaných volbách a za trest musel do tří dnů Moravec opustit. Neměl žádný důchod, protože léta práce v salesiánských ústavech se nezapočítala. Mezi postiženými byl i salesián P. Planita, který se léčil z TBC a ten ho vzal k sobě. Bydleli spolu nějaký čas u jeho maminky v Hrábí u Bílé Lhoty a pak v Měníku ve farnosti Bílá Lhota, kde byl farářem P. Augustin Navrátil. Kolem domku se to hemžilo mládeží i dětmi a František Hlaváč jim pomáhal dělat matematické úkoly do školy. I jejich rodiče se přicházeli poradit ve výchově svých dětí. Aby ani chvilku nezahálel, překládal z italštiny různé knihy, hlavně salesiánskou literaturu, která nebyla dosud přeložena. I když míval později záchvaty dušnosti, které trvaly téměř hodinu a opakovaly se každý den, ve své překladatelské činnosti pokračoval.

Navštěvovali je mnozí spolubratři. Jednou přijela do Bílé Lhoty návštěva autobusem a ptala se, jak se jde do Měníku, že jdou za panem Hlaváčem a za Planitou. „Jděte tudy cestičkou podél potoka a přijdete do Měníka. Tam bydlí ti dva svatí.“

P. Planita se v době zatýkání salesiánů v letech 1956 až 1958 dostal do vězení. Hlaváč zůstal na faře v Drysicích u P. Navrátila. Po návratu P. Planity z vězení se přestěhoval zpět do Měníku. Po celou tuto dobu je finančně podporovali někteří spolubratři. Zase se to tam hemžilo před domem dětmi a mladými. O panu Hlaváčovi se vědělo, že pomůže s lecjakým školním úkolem, zvláště matematickým. V jeho ruce opět ožilo pero, vrátil se ke své staré lásce: překladům z italského jazyka.

V roce 1958 bylo při jednom rentgenovém vyšetření u Planity zjištěno zhoršení nemoci, rozpad pravé plíce. Odjíždí na léčení do sanatoria Paseka u Olomouce. Ráno 19. srpna vyjde do parku léčebny. Stojí tam kaple. Vchází do ní. Pacientky se tam modlí růženec. Najednou mu vnitřní hlas říká: „Okamžitě odejdi. Tu nemáš co dělat. Nelepší se ti to a pan Hlaváč v Měníku trpí.“ Sbalí se a odjíždí zpět. Lékař nasazuje Planitovi drahý švýcarský lék PAS, dostává ho zdarma. Musí sníst 30 tabletek denně. Asi za tři čtvrtě roku slyší první radostnou zprávu: „Rozpad pravé plíce se zastavil.“

Mše svaté při stažených roletách

Psal se sklonek roku 1961. Jednoho dne se náhle v Měníku objevil P. František Míša, tehdy tajný salesiánský inspektor, a přinesl zprávu, která měla velice změnit život pana Hlaváče a P. Planity. Bylo dohodnuto, aby se Planita dostavil ráno 10. prosince 1961 do Prahy do bytu biskupa Štěpána Trochty, kde bude tajně vysvěcen na kněze. Navenek se nezměnilo nic, jen starý, chudobný výměnek se stal tajnou Boží svatyní. Bůh chtěl, aby se po celých dalších osm let konávala uprostřed vesničky tajně mše svatá. I přes zhoršující se zdravotní stav byl Hlaváč šťastný. Vždyť mohl žít a sloužit v blízkosti Pána. Mše svatá bývala sloužena při stažených roletách a mnohdy děti bouchaly na okno a chtěly, aby se jim věnovala pozornost. 31. května 1969 se přestěhovali na faru do Cizkrajova, kterou ze Slavonic administroval P. Oldřich Med a P. Zerzán. Vytvořili opět komunitu. Hlaváč se už tolik nevěnoval překladatelské činnosti, protože jeho zdravotní stav se zhoršil a byl poslán do plicního sanatoria v Humpolci, kde 16. června 1970 zemřel.

Z knihy Malé stádce (Portál, 2015)