Spolubratři v Evropě potřebují pomoc

By 16. 4. 2019 Magazín, Top

2/2019 ROZHOVOR se Simplicem Tchoungangem, misionářem v Rakousku

Také my salesiáni v České republice přemýšlíme o tom, jak se zapojit do celosalesiánského „projektu Evropa“, jehož účelem je oživit stárnoucí salesiánské komunity a propojit různá díla pomocí výměny spolubratří nebo omlazením komunit z provincií, které mají dosud dostatek povolání. V rakouském Unterwaltersdorfu, kde byl začátkem března na mimořádné vizitaci hlavní představený salesiánů Ángel F. Artime, jsme natáčeli rozhovor s africkým salesiánem Simplicem, který působí na tamním gymnáziu.

Simplici, odkud vlastně pocházíš?

Jsem z Kamerunu, který leží na západoafrickém pobřeží zhruba uprostřed afrického kontinentu. Má rozlohu hodně přes 400 tisíc kilometrů, což je jako Německo a Rakousko dohromady a 25 milionů obyvatel.

Kolik je v Kamerunu salesiánů a kde vlastně působí?

Salesiáni nepůsobí v Africe v jednotlivých provinciích podle států, jako je tomu v Evropě, ale provincie se prostírají v různých zemích. Provincie Kamerun sestává z šesti zemí (Kamerun, Kongo, severní Čad, Středoafrická republika, Gabun a Rovníková Guinea).

Kde je noviciát a následné studium?

Noviciát máme v západní Africe. Nejsme tedy vázání od začátku svého salesiánského působení na jednu zemi, ale od počátku působíme v různých zemích. Západoafrická provincie má pět zemí a noviciát je v Togu, v jedné malé vsi, která se jmenuje Bojomé. Po noviciátu máme filozofické a pedagogické studium v hlavním městě Toga Lomé. Tam trávíme po noviciátě tři roky.

Už tam, v Lomé, ses rozhodl pro odchod do misií, nebo tě to napadlo až v Evropě?

Tenkrát jsem ještě neměl jasnou představu o misiích. Znal jsem samozřejmě africké misionáře z neafrických zemí, ale naopak jsem si to nedovedl představit. Někteří spolubratři odešli do Evropy na studia, to jsem věděl, ale měli se pak vrátit. O misiích v klasickém slova smyslu jsem nepřemýšlel. Poprvé mě to vlastně napadlo, když nás v noviciátě navštívil španělský provinciál a vyprávěl nám o tom, jak to vypadá s povoláními v Evropě. To bylo roku 2004. Tehdy jsem se dozvěděl, že salesiánská Evropa má problémy s dorostem. A nás bylo v noviciátě 22. Ve Španělsku nebyl tehdy žádný novic, v postnoviciátě jeden, teologii studoval také jen jeden. Tehdy jsem řekl našemu novicmistrovi: „Nás je 22. Proč bys mu nemohl dát dva nebo tři, aby pomáhal ve Španělsku. Prostě jsem to tak řekl, protože jsem vnímal, že naši spolubratři jsou v nouzi a potřebují pomoc.

Jak ses ale dostal do Rakouska?

Šlo to docela rychle. Ještě když jsme byli v noviciátě, navštívil nás evropský regionál a říkal: „Prosím, pomozte Evropě!“ Tehdy nás bylo ve studentátě 60 spolubratří. Byl jsem z toho nesvůj a řekl jsem představenému: „Podívej, naši spolubratři jsou v nouzi – co s tím budeme dělat?“ Odpověděl mi tehdy: „Nevíš, o čem mluvíš, raději buď zticha.“ (smích)
Po studiu jsem se dostal do Konga, abych založil malou školu a pomohl ve středisku mládeže. 2008 byla v Turíně generální kapitula a já jsem každý den sledoval, co tam kdo říkal. Večerní slůvko měl tehdy vietnamský provinciál a hodně se mě to dotklo. Říkal tehdy, že potřebují misionáře pro Mongolsko a další země a já řekl svému představenému Migueli Angeli Olaverrimu, který je teď biskupem v konžském Pointe-Noire: „Pokud nikdo nepůjde, já půjdu!“ On řekl: „Napíšeme dopis.“ A hned jsme psali hlavnímu představenému, že bych rád pomohl v Mongolsku. Don Chávez tehdy jel do Konga a řekl, že si o tom potom promluvíme. Nakonec mi don Chávez řekl, že by potřeboval pomoc při projektu Evropa. Nakonec jsem místo do Mongolska odjel do Rakouska.

No, jmenuje se to vlastně podobně… A jak to bylo s tvým dalším vzděláváním? To přece není jen tak, odjet z Afriky do Rakouska a začít se učit novou řeč.

Opravdu to nebylo snadné. Už v Africe jsem prošel několika zeměmi – první studia jsem absolvoval v Čadu, pak jsem byl v Lomé, kde byl noviciát a postnoviciát, potom rovníková Guinea… Rakousko – to je něco docela jiného. Jazyk je tu opravdu těžký. Nejprve jsem se musel naučit spisovnou němčinu, abych mohl studovat teologii. Do Rakouska jsem přijel 7. května 2011 a hned jsem začal ve Vídni docházet na jazykový kurz. Chtěl jsem to zvládnout rychle, abych mohl začít studovat už v říjnu. Nakonec jsem to zvládl…

Coby rovnocenný student s ostatními…

První dva roky jsem měl status „mimořádného studia“ kvůli dokumentům a pak také museli uznat studium v Togu a Kamerunu. To nebylo snadné – trvalo to zhruba dva roky. Od roku 2013 jsem byl řádným studentem. Nemusel jsem tedy dělat pět řádných let studia, mnoho zkoušek mi uznali. Pro kněžské svěcení jsem potřeboval uzavřít teologická studia. Po jáhenském svěcení jsem se dostal na gymnázium do Unterwaltersdorfu. Abych tu mohl učit, musel jsem ještě absolvovat další pedagogická studia. Po studiu mě čekala roční praxe, kdy jsem chodil na hospitace po třídách a učil se zkrátka učit. Nakonec jsem získal diplom, abych mohl v Rakousku učit jako řádný pedagog.

Nyní (3. až 5. března 2019) je v Rakousku hlavní představený. Jaká je podle tebe situace salesiánů v Rakousku?

Nejprve je třeba poděkovat všem rakouským salesiánům, co všechno pro mládež v této zemi udělali od založení salesiánské provincie (1905). Provincie byla zhruba do roku 1970 velmi početná a aktivní. Poté začalo ubývat povolání a bylo třeba zavírat jednotlivé domy. V domech, které zbyly, jsou salesiáni stále velmi aktivní. Vidím zde ovšem jednu velkou výzvu. V provincii je nás 65 a polovina je starších 80 let. Aktivních spolubratří je stále méně. A je zde nebezpečí, že do deseti let budeme muset zavřít další domy. Pro si myslím, že už mnohem dříve musíme zvát spolubratry do naší provincie (z Latinské a Severní Ameriky, ze severní Afriky, z Asie, ze Slovenska…). Jsem v Rakousku osm let a vidím, že integrace „cizince“ není nic snadného. Aby zde „vrostl“ do provincie spolubratr z jiné země, potřebuje na to tak deset let. To znamená, že máme velké zpoždění.

V takovém případě by bylo ale dobré, kdyby sem šli co nejmladší spolubratři…

Jasně! Musí se naučit řeč, pochopit jinou kulturu, dokončit studium, nechat si uznat předchozí studia, poznat zdejší mládež. To vše potřebuje čas. A dostaví se také depky, stesk po domově, kulturní šok… Trvá to tedy zhruba pět až deset let, než si tu opravdu zvykne.
To vše je viděno optikou salesiánů-kněží a koadjutorů. Ale jak je to s ostatními složkami salesiánské rodiny? Jsou tady zapálení laici a animátoři, kteří by mohli dál řídit salesiánská díla? V některých salesiánských domech jsou velice aktivní salesiáni spolupracovníci. Přebírají práci s mládeží, v oratoři a ve střediscích. Na druhé straně je tu také hnutí salesiánské mládeže, které vychovává mladé animátory. Každé dílo má ale specifickou tvář a jednotlivá díla nejsou navzájem příliš kompatibilní. Na našem gymnáziu Dona Boska vzniklo něco podobného animátorům – jsou to takoví školní „důvěrníci“, „andělé strážní“ mladším a méně zkušeným studentům. To jsou takoví naši animátoři. Kromě toho je zde velice aktivní pastorační společenství studentů, kteří animují školní modlitby, Confronto, sport atd.

Nepřepadá tě občas stesk po domově? Jezdíš někdy domů do Kamerunu?

Stýská se mi občas, ale jen málo. Jsem z domu už od roku 2001. Nejdřív ještě v Africe jsem hodně vzpomínal na mámu, sourozence, tátu, přátele, ale po tolika letech… Teď jsem od domova vzdálen 7000 kilometrů. Domů do Kamerunu se tedy dostanu jednou za dva roky, ale nebyl jsem vlastně v Africe od roku 2016, takže letos v létě zase poletím. Uděláme rodinné shromáždění – deset sourozenců, rodiče a bude oslava.

Zdeněk Jančařík