Přečetli jsme za vás

Miluji pana faráře

Miluji pana faráře, ale dělá mi velké starosti. Pokaždé, když udělám něco bez něj, velice se rozhněvá. Musím se ho pokaždé ptát na názor, dělat to, co on chce. Už je to dlouho, co znovu pozastavil scházení skupinky děvčat a činnost sboru. Jeho záchvatů se bojím. Lidé ve vsi už si neberou servítky a klidně ho kritizují. Cítím se ve svých citech rozpolcená. Tolik bych chtěla, aby byl jiný. To přece není jeho chyba. Lidé jsou tak hloupí a zlí. Na druhou stranu jsem musela kvůli malé Marii trpět jeho špatnou náladu celé velikonoční prázdniny. Nedokážu pochopit, že mě odvrhuje, když dělám něco užitečného. Každopádně je to moje vina, že to děláme. Někdy se mi to líbí, často ne. Na začátku nikdy nesouhlasím, vím, že to není správné, ale on mě uklidňuje. Vysvětluje mi, že to nic není, že to dělá mnoho kněží a že se za to do pekla nechodí. Opakuje mi, že je to naše tajemství, že by to nikdo nepochopil, že se navzájem potřebujeme. Tvrdí, že se milujeme, protože jsme jiní. (str. 101)

Milovaní a nemilovaní

Ještě jako bohoslovec v pražském semináři jsem někdy v roce 1995 dostal do rukou pozvánku na mezinárodní teologické setkání, které pořádala trochu tajemná církevní organizace („osobní prelatura“) Opus Dei v německém Eichstättu. Garantem semináře za akademické prostředí byl tehdejší rektor tamní katolické univerzity Mikuláš Lobkowicz. Celé to bylo v angličtině, kterou jsem tehdy znal jen opravdu přibližně, ale byl jsem na to zvědavý a vypravil se tam – vždyť většinu nákladů platilo Opus Dei!
Z českého prostředí jsem tam nebyl sám – byl tam jeden český františkán, bratr Jeroným, a v autobuse na frankfurtském letišti jsem se setkal se svým intelektuálním guru z mládí, českým filozofem žijícím v Americe, Riem Preisnerem. Nebyl jsem tedy jen mezi „opusáky“ a nemusel jsem mluvit jenom lámanou angličtinou!
S Jeronýmem jsme si v neděli po obědě vyrazili na procházku do lesíku za město. Kráčeli jsme po cestě a rozprávěli jistě o duchovních věcech, když se z lesa ozval jakoby dětský pláč. Opuštěné mimino v lese? Vstoupili jsme mezi stromy a hledali původ toho nářku. U jednoho stromu se krčilo jehně, čerstvě narozené holátko. Když jsem je chtěl vzít do rukou, uskočilo na svých ještě nemotorných nožkách a poodběhlo stranou. Vydali jsme se po cestě dál a čekali jsme, co bude beránek dělat. Šel s odstupem za námi, pořád naříkal, ale pořád za námi cupital – tušil v nás dobré pastýře! Když jsme se dostali na louku, rozhodl jsem se, že po něm skočím a vezmu ho k sobě. Jakmile jsem ho uchopil a přivinul na prsa, utichl a byl úplně klidný, nevinný, odevzdaný. Vzpomněl jsem si na verš z Izajáše: „Podrobil se a neotevřel svá ústa, jako beránek vedený na porážku a jak ovce, která mlčí před střihači, neotevřel svá ústa.“ (Iz 53,7) Nosit beránka na svých prsou je výsada! Jehně bylo vystresované, úplně nevonělo, možná na mě udělalo i potřebu. Nevnímal jsem to příliš, nejraději bych si ho odnesl do hotelu a strávil s ním zbytek filozofického semináře.
Zašli jsme s Jeronýmem na nedalekou faru – bylo tam u lesa malé mariánské poutní místo. Pan farář nebyl doma, ale byla tam farní hospodyňka, která ochotně otevřela a hned vytušila, že místní pastevec zapomněl jehně v lese, nebo si nevšiml, že jedna z březích ovcí přivedla na svět u lesa potomka. Pak už to probíhalo velmi nepoeticky: kuchařka vzala domácí telefon, zavolala pastýře, ten do pěti minut přijel s „tlustým“ mercedesem, jehně naložil do vozu, poděkoval a odjel. Ta příhoda se mi vryla do paměti a od té doby je ten beránek se mnou.
***
V Bibli je hodně příkladů nemilovaných – z jakéhosi důvodu opomenutých a přehlédnutých, těch, které Bůh z nějakého důvodu nevyvolil. Jak k tomu přišli? Biblista a kazatel Pavel Hošek o tom trefně říká: „Vždycky mi bylo líto Kaina, na jehož oběť ‚Hospodin neshlédl‘ (Gn 4,5). Vždycky jsem se v duchu zastával nemotorného Ezaua, kterého ‚Hospodin odmítl‘ (Řím 9,13). Vždycky mě trápilo, co bude s těmi, kteří se narodili v nesprávnou dobu na nesprávném místě – a proto jakoby Hospodina ‚nezajímají‘. (…) Vždycky mně bylo trapné číst o vyhlazení celé Akánovy rodiny, protože tatínek se dopustil krádeže (Joz 7,24n), o vyhubení nepřátel Izraele jako klatých, včetně žen a nevědomých dětí. To je vážně problém, dokonce bych řekl, že to je jediný opravdový problém. Různá vysvětlení těchto nespravedlností, která nabízejí apologetické brožurky, se mi zdají buď hloupá a povrchní, nebo vyloženě zvrhlá a rouhavá.“
Osud nemilovaných je jednou z největších záhad světa stvořeného Bohem. Byla Hagar s Ismaelem Bohem méně milována než Sára se svým Izákem? Myslím si, že i „nevyvoleným“ zůstává Bůh nablízku, že je jim možná blíž než těm, kteří jsou na první pohled vyvolení. Na definitivní odpověď na takové otázky si musíme počkat. Trpělivě vystát frontu.
***
A co milovaní „Miláčci“? Miláček je pro mě kromě jiného synonymem pro zralého člověka, který byl milován rodiči, nebo snad to, že je a byl milován, objevil až během života. Je podobný vrcholovému sportovci, který je milován a obdivován trenérem i diváky, přijal sám sebe s tím, jaký je. Ale jindy je podobný sportovci handicapovanému, který poznal, že ani se svým postižením nemá před Bohem co ztratit.
V církvi není snadné být Miláčkem, protože mnozí zbožní lidé své děti už od kolébky přesvědčují o opaku. Syn Boží zemřel na kříži jako lúzr, a proto i jeho následovníci mohou být vlastně jen lúzři – ergo správný Ježíšův učedník je lúzr. Jsme zaprodáni hříchu, bez svátostí jsme ztracení nešťastníci.
Pokud se takto necháme naprogramovat svým okolím, svou rodinou, farářem, biskupem, ztrácíme v životním zápase pomyslnou výhodu, která je podstatná, když pak dochází na lámání chleba. Dobrý učedník je jako běžec, který má před očima vítězství, protože žádná okolnost života mu nemůže vytrhnout vavřín, který ho nakonec čeká. Jak říká svatý Pavel: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.“ (2 Tim 4,7–8)
Výraz „nedomilovaný“ jsem slyšel v této souvislosti snad poprvé v kobyliském domě od tehdejšího ředitele salesiánské komunity Ládi Heryána. Měl nějakou duchovní obnovu nebo kázání při mši pro nás kněze a řeholníky, a jak už to Láďa má ve zvyku, najednou vypadl ze zbožného diskurzu a dal nám takový direkt na solar: „Z našich reakcí a z našeho chování mám dojem, že jsme všichni tak trochu nedomilovaní. Jako by nám v dětství chybělo každému jinak trochu té rodičovské lásky a něhy, která dává člověku sebejistotu a kuráž.“ Dnes je mi jasné, že i pro „nedomilované“ je tady šance na vítězství.

Ježíš a jeho učedníci byli stoprocentní Židé. Do obecného křesťanského povědomí se však jako jediný Žid – a zároveň zástupce celého židovského národa – vryl Jidáš Iškariotský. Ve chvíli, kdy chrámová stráž vyslaná kněžími přišla Ježíše zatknout, dostali apoštolové strach o život a rozprchli se. Jediný Jidáš zůstal. Možná Ježíše políbil, aby mu dodal odvahu, možná šel dokonce se strážnými až na místo, kam jeho učitele vedli. Přišel tam i Petr, ten však ještě před rozedněním Ježíše třikrát zapřel. Jidáš nikoli. Je skutečně ironií osudu, zapsal si Šmuel do sešitu, že právě tento první a poslední křesťan, jediný, kdo Ježíše ani na okamžik neopustil a znal se k němu, jediný, kdo až do posledních Ježíšových chvil věřil v jeho božství a v to, že před Jeruzalémem a celým světem skutečně sestoupí z kříže, jediný, kdo zemřel spolu s ním a kdo jeho smrt opravdu nedokázal unést, že právě on je stovkami milionů lidí na všech kontinentech dva tisíce let považován za archetyp Žida, který vzbuzuje takový odpor a opovržení. Za ztělesnění proradnosti, židovství a obojího v jednom.

Zemře-li mladý člověk, říkáme: Ten umřel předčasně. Není nakonec každá smrt předčasná?

Kdysi jsem to taky tak viděla. Smrt sestry mě přinutila přemýšlet o věci důkladněji. Když jsem si všechno v hlavě srovnala, začala jsem to vnímat jinak, řekla bych, že z většího nadhledu. My opravdu žijeme ve vyhnanství, jsme vyhnáni z ráje, nikoliv v ráji. Pod tímto úhlem pohledu už nevidím smrt mladého člověka, jakkoliv bolestnou pro jeho blízké, jako předčasnou, ale jako amnestii.

Amnestii?

Ano, doslova amnestii, tedy předčasné, mimořádné a nezasloužené propuštění z vyhnanství do ráje, pro který jsme stvořeni. Důvody takové amnestie zná jen Bůh. Nemá smysl ptát se proč. Na věčnosti se i tohle určitě dovíme.

Bůh není zoologický druh někde se skrývající ve vesmíru, není to člen v množině, duch plaše prchající před teleskopy ukrýt se za nejvzdálenější kvasary nebo přímo za horizont událostí, anebo naopak uhýbající před okem fluorescenčních mikroskopů, nejenže falešné představy o Bohu jsou falešné, ale jakékoli představy o Bohu jsou falešné. V něm žijeme, v něm jsme.
Je větší než všechna jména, a když mu chceš dát jméno, už to není Bůh. Je větší než všechny představy o něm, větší, než co o něm můžeš říct nebo myslet. Pokud se o něm učíme ve škole v hodinách náboženství stejným stylem, jako se učíme o krásnoočkách, o Karlu IV. nebo o imaginárních číslech, pak to není on.

Jestli mě můj instinkt neklame, je na odhalení Trojice nejvyšší čas. Protože jsem přesvědčen, že pod ohavnými projevy našich současných potíží – politickou korupcí, ekologickou zkázou, válkami jedněch proti druhým, vzájemnou nenávistí založenou na rase, pohlaví, náboženství nebo sexuální orientaci – je ta největší choroba, které lidstvo právě teď čelí: náš hluboký a bolestivý pocit odpojení.
Odpojení od Boha, jistě, ale také od sebe samých (našich těl), od sebe navzájem a od našeho světa. Náš pocit této izolace nás jako kulturu – a jako živočišný druh – dovádí ke stále destruktivnějšímu chování. I když náš svět není tak temný a nesmyslný, jak by se mohlo zdát těm, kteří žijí jen z diety kabelové televize a ze „špatných zpráv“ na sociálních sítích, je pravda, že nesmírný rozsah a složitost našeho odpojení je hrozivý.

Kdy a proč si lidé vlastně tyto autoportréty (selfíčka) dělají? Občas chtějí zachytit jedinečný okamžik, jindy mít památku na setkání s někým významným, ještě jindy to opravdu může být jen projev sebestředného narcismu. Je otázkou vkusu, taktu, ale i správného vztahu ke druhým a k sobě samému, kdy člověk může vytáhnout chytrý telefon a danou situaci si „zvěčnit“. Jisté je, že by si to člověk neměl dovolit například při pohřbu jako Mr. Bean v jedné ze svých scének, kde se fotil s rakví nebožtíka…
Takovým selfíčkem vnitřní modlitby je vaše krátkodobá pozornost k aktuálním vnitřním hnutím. Pokud získáte patřičný takt a dovednost, naučíte se je dělat nejen správně, vhodně a užitečně, ale nastřádáte si archiv opravdu výjimečných snímků, které vám pomohou rozumět svému vlastnímu životu. A tak se naučte v modlitbě říkat věty typu: „Pane, mám strach, a ani nevím z čeho. Buď mým útočištěm a naplň mě pokojem“; „Od rána se mi nic nedaří, jsem nervózní. Odevzdávám ti svůj nepokoj“; „Zítra mě čeká náročný rozhovor se šéfem, asi proto jsem tak neklidný, prosím, obnov mou důvěru v tebe.