Vybírám z nejnovějších knih, které stojí za pozornost a které si možná nemáte čas všechny přečíst. Četba kvalitních textů je důležitou součástí naší duchovní cesty a konec konců také cesty k Bohu. Vždyť o Bohu svědčí na prvním místě Bible, ale pak také díla současných autorů, kteří o víru v Boha zápasí, nebo jsou na této cestě dál než my.
Zdeněk Jančařík, SDB

Nikdo ti neuvěří

Veronika Matiášková, Danielle Schererová, Karmelitánské nakladatelství 2016

Příběh ženy zneužívané knězem. S velkým časovým odstupem líčí své dětství, které prožila na zbožném katolickém venkově v jižní oblasti belgického kraje Lucemburk (Gaume, Thonnelongue). Doma se cítí nemilovaná, utíká se na faru, kde se jí ujímá mladý kněz, který ji pohlavně zneužije poprvé v jejích dvanácti letech. Danielle nejprve nevěří „vlastním očím“, snaží se na to zapomenout, vytěsnit svou tělesnost a sexualitu, ale zároveň nedokáže svého dobrodince tělesně odmítat. Nakonec to přijme jako společné tajemství mezi ní a knězem, predátorovi se neodváží nikdy říci ne. Danielle nespí, hubne, má výčitky svědomí a zároveň potřebu svého „partnera“ chránit a krýt. Nakonec se po několika letech rozhodne to říct ve zpovědnici, ale naráží na mlčení a odmítnutí: „Já s tím nic nenadělám. Rozhodnout se musíš ty,“ řekne jí kněz. Dívka má sebevražedné myšlenky a zároveň se chce stát řeholnicí. Touží po čistotě a současně je závislá na svém mučiteli, který jí stále opakuje, že je to „jejich tajemství“. Po několika pokusech o vyznání, při nichž naráží na zeď odmítnutí, se jí ujme jedna řeholní sestra, která jí zprostředkuje přijetí do řeholního aspirantátu. Danielle se nakonec řeholnicí nestane, ale nalezne v dospělosti chlapce, který si ji vezme za manželku a mají spolu dvě děti – dnes už dospělé muže. Kniha přesně popisuje dvojlomný vztah zneužité oběti a agresora. A také nedozírné následky, které si oběť odnáší na těle i na duši.

Úryvek z knihy

Miluji pana faráře

Miluji pana faráře, ale dělá mi velké starosti. Pokaždé, když udělám něco bez něj, velice se rozhněvá. Musím se ho pokaždé ptát na názor, dělat to, co on chce. Už je to dlouho, co znovu pozastavil scházení skupinky děvčat a činnost sboru. Jeho záchvatů se bojím. Lidé ve vsi už si neberou servítky a klidně ho kritizují. Cítím se ve svých citech rozpolcená. Tolik bych chtěla, aby byl jiný. To přece není jeho chyba. Lidé jsou tak hloupí a zlí. Na druhou stranu jsem musela kvůli malé Marii trpět jeho špatnou náladu celé velikonoční prázdniny. Nedokážu pochopit, že mě odvrhuje, když dělám něco užitečného. Každopádně je to moje vina, že to děláme. Někdy se mi to líbí, často ne. Na začátku nikdy nesouhlasím, vím, že to není správné, ale on mě uklidňuje. Vysvětluje mi, že to nic není, že to dělá mnoho kněží a že se za to do pekla nechodí. Opakuje mi, že je to naše tajemství, že by to nikdo nepochopil, že se navzájem potřebujeme. Tvrdí, že se milujeme, protože jsme jiní. (str. 101)

Miláček Páně

Zdeněk Jančařík, Portál 2019

Zdeněk Jančařík, můj salesiánský spolubratr, napsal další knihu. „Miláček Páně“ je jakýmsi jeho osobním, a přitom několika odborníky i vlastním studiem podloženým výkladem podstatných pasáží Janova evangelia, s přesahem do Janových listů a knihy Zjevení. Zdeněk je čtenáři dobrým průvodcem. Jeho autorita je dána osobní poctivostí a pravdivostí, s nimiž vydává počet ze svých zápasů, aby při sledování stop Miláčka Páně v evangeliu dospěl k tomu, že i on je „miláčkem Páně“, a nejen on, ale každý z nás. (…) Já jsem Zdeňkovu knihu přečetl jedním dechem, vlastně jsem se na ni těšil, věděl jsem, že na ní pracuje. Jistě se bude líbit i dalším čtenářům.

Ladislav Heryán

Úryvek z knihy

Milovaní a nemilovaní

Ještě jako bohoslovec v pražském semináři jsem někdy v roce 1995 dostal do rukou pozvánku na mezinárodní teologické setkání, které pořádala trochu tajemná církevní organizace („osobní prelatura“) Opus Dei v německém Eichstättu. Garantem semináře za akademické prostředí byl tehdejší rektor tamní katolické univerzity Mikuláš Lobkowicz. Celé to bylo v angličtině, kterou jsem tehdy znal jen opravdu přibližně, ale byl jsem na to zvědavý a vypravil se tam – vždyť většinu nákladů platilo Opus Dei!
Z českého prostředí jsem tam nebyl sám – byl tam jeden český františkán, bratr Jeroným, a v autobuse na frankfurtském letišti jsem se setkal se svým intelektuálním guru z mládí, českým filozofem žijícím v Americe, Riem Preisnerem. Nebyl jsem tedy jen mezi „opusáky“ a nemusel jsem mluvit jenom lámanou angličtinou!
S Jeronýmem jsme si v neděli po obědě vyrazili na procházku do lesíku za město. Kráčeli jsme po cestě a rozprávěli jistě o duchovních věcech, když se z lesa ozval jakoby dětský pláč. Opuštěné mimino v lese? Vstoupili jsme mezi stromy a hledali původ toho nářku. U jednoho stromu se krčilo jehně, čerstvě narozené holátko. Když jsem je chtěl vzít do rukou, uskočilo na svých ještě nemotorných nožkách a poodběhlo stranou. Vydali jsme se po cestě dál a čekali jsme, co bude beránek dělat. Šel s odstupem za námi, pořád naříkal, ale pořád za námi cupital – tušil v nás dobré pastýře! Když jsme se dostali na louku, rozhodl jsem se, že po něm skočím a vezmu ho k sobě. Jakmile jsem ho uchopil a přivinul na prsa, utichl a byl úplně klidný, nevinný, odevzdaný. Vzpomněl jsem si na verš z Izajáše: „Podrobil se a neotevřel svá ústa, jako beránek vedený na porážku a jak ovce, která mlčí před střihači, neotevřel svá ústa.“ (Iz 53,7) Nosit beránka na svých prsou je výsada! Jehně bylo vystresované, úplně nevonělo, možná na mě udělalo i potřebu. Nevnímal jsem to příliš, nejraději bych si ho odnesl do hotelu a strávil s ním zbytek filozofického semináře.
Zašli jsme s Jeronýmem na nedalekou faru – bylo tam u lesa malé mariánské poutní místo. Pan farář nebyl doma, ale byla tam farní hospodyňka, která ochotně otevřela a hned vytušila, že místní pastevec zapomněl jehně v lese, nebo si nevšiml, že jedna z březích ovcí přivedla na svět u lesa potomka. Pak už to probíhalo velmi nepoeticky: kuchařka vzala domácí telefon, zavolala pastýře, ten do pěti minut přijel s „tlustým“ mercedesem, jehně naložil do vozu, poděkoval a odjel. Ta příhoda se mi vryla do paměti a od té doby je ten beránek se mnou.
***
V Bibli je hodně příkladů nemilovaných – z jakéhosi důvodu opomenutých a přehlédnutých, těch, které Bůh z nějakého důvodu nevyvolil. Jak k tomu přišli? Biblista a kazatel Pavel Hošek o tom trefně říká: „Vždycky mi bylo líto Kaina, na jehož oběť ‚Hospodin neshlédl‘ (Gn 4,5). Vždycky jsem se v duchu zastával nemotorného Ezaua, kterého ‚Hospodin odmítl‘ (Řím 9,13). Vždycky mě trápilo, co bude s těmi, kteří se narodili v nesprávnou dobu na nesprávném místě – a proto jakoby Hospodina ‚nezajímají‘. (…) Vždycky mně bylo trapné číst o vyhlazení celé Akánovy rodiny, protože tatínek se dopustil krádeže (Joz 7,24n), o vyhubení nepřátel Izraele jako klatých, včetně žen a nevědomých dětí. To je vážně problém, dokonce bych řekl, že to je jediný opravdový problém. Různá vysvětlení těchto nespravedlností, která nabízejí apologetické brožurky, se mi zdají buď hloupá a povrchní, nebo vyloženě zvrhlá a rouhavá.“
Osud nemilovaných je jednou z největších záhad světa stvořeného Bohem. Byla Hagar s Ismaelem Bohem méně milována než Sára se svým Izákem? Myslím si, že i „nevyvoleným“ zůstává Bůh nablízku, že je jim možná blíž než těm, kteří jsou na první pohled vyvolení. Na definitivní odpověď na takové otázky si musíme počkat. Trpělivě vystát frontu.
***
A co milovaní „Miláčci“? Miláček je pro mě kromě jiného synonymem pro zralého člověka, který byl milován rodiči, nebo snad to, že je a byl milován, objevil až během života. Je podobný vrcholovému sportovci, který je milován a obdivován trenérem i diváky, přijal sám sebe s tím, jaký je. Ale jindy je podobný sportovci handicapovanému, který poznal, že ani se svým postižením nemá před Bohem co ztratit.
V církvi není snadné být Miláčkem, protože mnozí zbožní lidé své děti už od kolébky přesvědčují o opaku. Syn Boží zemřel na kříži jako lúzr, a proto i jeho následovníci mohou být vlastně jen lúzři – ergo správný Ježíšův učedník je lúzr. Jsme zaprodáni hříchu, bez svátostí jsme ztracení nešťastníci.
Pokud se takto necháme naprogramovat svým okolím, svou rodinou, farářem, biskupem, ztrácíme v životním zápase pomyslnou výhodu, která je podstatná, když pak dochází na lámání chleba. Dobrý učedník je jako běžec, který má před očima vítězství, protože žádná okolnost života mu nemůže vytrhnout vavřín, který ho nakonec čeká. Jak říká svatý Pavel: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.“ (2 Tim 4,7–8)
Výraz „nedomilovaný“ jsem slyšel v této souvislosti snad poprvé v kobyliském domě od tehdejšího ředitele salesiánské komunity Ládi Heryána. Měl nějakou duchovní obnovu nebo kázání při mši pro nás kněze a řeholníky, a jak už to Láďa má ve zvyku, najednou vypadl ze zbožného diskurzu a dal nám takový direkt na solar: „Z našich reakcí a z našeho chování mám dojem, že jsme všichni tak trochu nedomilovaní. Jako by nám v dětství chybělo každému jinak trochu té rodičovské lásky a něhy, která dává člověku sebejistotu a kuráž.“ Dnes je mi jasné, že i pro „nedomilované“ je tady šance na vítězství.

Jidáš

Amos Oz, Paseka 2017

Koncem roku právě minulého zemřel v Izraeli spisovatel Amos Oz, který se v několika svých románech zabýval také náboženskou tematikou. V roce 2016 vyšel jeho román Jidáš, jedno z nejpůsobivějších děl Ozovy dlouhé tvůrčí dráhy. Paralela, kterou Oz svým románem sugeruje, je zřejmá: podobně jako byla Jidášova víra v Ježíše sice krásná, ale blouznivecká, nerealistická – a ve svém výsledku mistra přivedla na smrt –, tak je krásný, ale nebezpečně blouznivecký sen izraelských mírových aktivistů, kteří svou představou ideálního (pro všechny spravedlivého a všem otevřeného) Izraele vystavují skutečný Izrael zkoušce, aniž by byli schopni nést důsledky za tragédii, k níž by došlo, kdyby se Izrael vzdal síly.

Úryvek z knihy

Ježíš a jeho učedníci byli stoprocentní Židé. Do obecného křesťanského povědomí se však jako jediný Žid – a zároveň zástupce celého židovského národa – vryl Jidáš Iškariotský. Ve chvíli, kdy chrámová stráž vyslaná kněžími přišla Ježíše zatknout, dostali apoštolové strach o život a rozprchli se. Jediný Jidáš zůstal. Možná Ježíše políbil, aby mu dodal odvahu, možná šel dokonce se strážnými až na místo, kam jeho učitele vedli. Přišel tam i Petr, ten však ještě před rozedněním Ježíše třikrát zapřel. Jidáš nikoli. Je skutečně ironií osudu, zapsal si Šmuel do sešitu, že právě tento první a poslední křesťan, jediný, kdo Ježíše ani na okamžik neopustil a znal se k němu, jediný, kdo až do posledních Ježíšových chvil věřil v jeho božství a v to, že před Jeruzalémem a celým světem skutečně sestoupí z kříže, jediný, kdo zemřel spolu s ním a kdo jeho smrt opravdu nedokázal unést, že právě on je stovkami milionů lidí na všech kontinentech dva tisíce let považován za archetyp Žida, který vzbuzuje takový odpor a opovržení. Za ztělesnění proradnosti, židovství a obojího v jednom.

Přísloví krále Šalamouna

Ivan Steiger, Česká biblická společnost 2018

Genialita kreslíře Ivana Steigera se prokázala především v osmašedesátém roce, kdy v Literárkách vycházely na pokračování jeho karikatury politické situace v podobě paklíčů, nakousnutých vojenských řádů a státních vyznamenání. Vedle Haďáka a Jiránka to byl právě on, kdo dal osmašedesátému grafickou podobu a šifru, stejně jako to byly reportážní fotografie ruských tanků a bezbranných lidí v ulicích Prahy Josefa Koudelky. Steiger po okupaci emigroval do Německa a stal se z něho dvorní karikaturista deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, Süddeutsche Zeitung a dalších předních listů. Steiger už v raných šedesátých „našel smysl života ve chvíli, kdy ztratil schopnost vyjádřit ho slovy“. Jako ilustrátor má úžasnou schopnost „malovat ke čtení“, grafickou zkratkou zachytit smysl slova. Před lety vydal česky také Ilustrovanou Bibli a nyní vychází v České biblické společnosti jeho Šalomounova Přísloví.

Neboj se vrátit domů

Marie Svatošová v rozhovoru s Alešem Palánem

Zkušený novinář, dlouholetý redaktor Katolického týdeníku, ředitel nakladatelství Kalich a čerstvý vítěz literární ankety Lidových novin Kniha roku 2018 vydal jako svůj první počin pro evangelické nakladatelství Kalich knižní rozhovor se známou zakladatelkou hospicového hnutí u nás, s Marií Svatošovou. Marie Svatošová není v žádném případě stárnoucí dáma, její dynamismus jako by s léty stále rostl a zasahoval široké okolí. O smrti dovede mluvit pozitivně, smrt v jejích očích nezískává sice žádnou „auru“, ale lidé se jí už tolik nebojí.

Úryvek z knihy

Zemře-li mladý člověk, říkáme: Ten umřel předčasně. Není nakonec každá smrt předčasná?

Kdysi jsem to taky tak viděla. Smrt sestry mě přinutila přemýšlet o věci důkladněji. Když jsem si všechno v hlavě srovnala, začala jsem to vnímat jinak, řekla bych, že z většího nadhledu. My opravdu žijeme ve vyhnanství, jsme vyhnáni z ráje, nikoliv v ráji. Pod tímto úhlem pohledu už nevidím smrt mladého člověka, jakkoliv bolestnou pro jeho blízké, jako předčasnou, ale jako amnestii.

Amnestii?

Ano, doslova amnestii, tedy předčasné, mimořádné a nezasloužené propuštění z vyhnanství do ráje, pro který jsme stvořeni. Důvody takové amnestie zná jen Bůh. Nemá smysl ptát se proč. Na věčnosti se i tohle určitě dovíme.

Radost z Boha

Marek Vácha, Cesta 2018

Zvykli jsme si, že Orko píše každoročně aspoň jednu knihu, kterou předhodí lačným čtenářům někdy před Vánoci. Loni jednoznačně zabodoval Nevyžádanými radami pro mládež, letos nelenil a vykouzlil další silný text s pro něj typickým drivem: Radost z Boha. Orkův Bůh je především biblickým „tvorem“, lze ho najít, lze se k němu přiblížit. Je to Bůh pro člověka. Ta kniha je psána pro biřmovance, kterým autor radí, „jak přežít v drsném světě“.

Úryvek z knihy

Bůh není zoologický druh někde se skrývající ve vesmíru, není to člen v množině, duch plaše prchající před teleskopy ukrýt se za nejvzdálenější kvasary nebo přímo za horizont událostí, anebo naopak uhýbající před okem fluorescenčních mikroskopů, nejenže falešné představy o Bohu jsou falešné, ale jakékoli představy o Bohu jsou falešné. V něm žijeme, v něm jsme.
Je větší než všechna jména, a když mu chceš dát jméno, už to není Bůh. Je větší než všechny představy o něm, větší, než co o něm můžeš říct nebo myslet. Pokud se o něm učíme ve škole v hodinách náboženství stejným stylem, jako se učíme o krásnoočkách, o Karlu IV. nebo o imaginárních číslech, pak to není on.

Božský tanec

Richard Rohr, Barrister & Principal, Brno 2018

Známý americký františkán učinil při jedněch duchovních cvičeních objev Trojice a pokouší se ho v této knížce čtenáři co nejúčinněji prostředkovat. Dozvídáme se, že v Boží Trojici není žádná hierarchie, panuje tam cosi jako „božský tanec“, podobně jako je to zobrazeno na trojiční ikoně Andreje Rubleva. Matematická představa o Bohu je podle Rohra scestná, k Bohu je třeba přistupovat jako k živlům, jako k osobám, jako k lásce, v níž převládá úzký vztah, který je principem celého vesmíru.

Úryvek z knihy

Jestli mě můj instinkt neklame, je na odhalení Trojice nejvyšší čas. Protože jsem přesvědčen, že pod ohavnými projevy našich současných potíží – politickou korupcí, ekologickou zkázou, válkami jedněch proti druhým, vzájemnou nenávistí založenou na rase, pohlaví, náboženství nebo sexuální orientaci – je ta největší choroba, které lidstvo právě teď čelí: náš hluboký a bolestivý pocit odpojení.
Odpojení od Boha, jistě, ale také od sebe samých (našich těl), od sebe navzájem a od našeho světa. Náš pocit této izolace nás jako kulturu – a jako živočišný druh – dovádí ke stále destruktivnějšímu chování. I když náš svět není tak temný a nesmyslný, jak by se mohlo zdát těm, kteří žijí jen z diety kabelové televize a ze „špatných zpráv“ na sociálních sítích, je pravda, že nesmírný rozsah a složitost našeho odpojení je hrozivý.

Prvouka vnitřní modlitby

Pavel Vojtěch Kohut, Portál, Praha 2018

Karmelitán P. V. Kohut, renomovaný překladatel díla sv. Terezie z Avily, je dnes uznávaným učitelem vnitřní modlitby. Několik let strávil na misiích ve Středoafrické republice, dnes po těžké nemoci pobývá v karmelitánském klášteře u Říma. V Portále vydal už třetí knihu na téma „modlitba podle sv. Terezie z Avily“ a znovu přesnými postřehy a po krůčkách uvádí do tajemství rozjímání, kontemplace a spojení s Neznámým.

Úryvek z knihy

Kdy a proč si lidé vlastně tyto autoportréty (selfíčka) dělají? Občas chtějí zachytit jedinečný okamžik, jindy mít památku na setkání s někým významným, ještě jindy to opravdu může být jen projev sebestředného narcismu. Je otázkou vkusu, taktu, ale i správného vztahu ke druhým a k sobě samému, kdy člověk může vytáhnout chytrý telefon a danou situaci si „zvěčnit“. Jisté je, že by si to člověk neměl dovolit například při pohřbu jako Mr. Bean v jedné ze svých scének, kde se fotil s rakví nebožtíka…
Takovým selfíčkem vnitřní modlitby je vaše krátkodobá pozornost k aktuálním vnitřním hnutím. Pokud získáte patřičný takt a dovednost, naučíte se je dělat nejen správně, vhodně a užitečně, ale nastřádáte si archiv opravdu výjimečných snímků, které vám pomohou rozumět svému vlastnímu životu. A tak se naučte v modlitbě říkat věty typu: „Pane, mám strach, a ani nevím z čeho. Buď mým útočištěm a naplň mě pokojem“; „Od rána se mi nic nedaří, jsem nervózní. Odevzdávám ti svůj nepokoj“; „Zítra mě čeká náročný rozhovor se šéfem, asi proto jsem tak neklidný, prosím, obnov mou důvěru v tebe.