#slovozdruhevlny 36)
Dneska jsem poprvé po dlouhé době viděl na ulici prvňáky. Děti šly s učitelkami v rozlišovácích po ulici, držely se hezky po dvou za ruce, zdá se, že se na sebe po době odloučení těšily. Ve vestibulu Billy byla řada až ven, těch patnáct metrů čtverečních v obchodech bude znamenat mačkání ve frontách před obchody nebo někde mezi Billou, Rossmanem a poštou. Už nebudu chodit jen tak do supermarketu pro Nivu, Blaťák nebo Apetito s Ementálem, protože mě to může stát hodinu čekání na košík. Asi počkám do 21.00, kdy v Bille zavírají, ale to pak zase z Billy nesmím odejít, protože už je zákaz vycházení.
Pomalu se stalo rutinou, setkávat se s lidmi online: kliknu na nějaký odkaz, tam si mě to navede do nějakého programu, buď se na obrazovce objevím, nebo je vidět místo mě třeba topení nebo jen jedno moje ucho. Pak na něco v panice kliknu a zmizím, nebo mě není slyšet, pak se odmutuju a zase naloguju, ostatní připojení mně řeknou, jestli mě slyší, nebo jen tak mávají, abych jako viděl, že jsem s nimi. Vypadám v jednom z okýnek jako žaba, co zrovna vylezla z mrazáku, trochu se tedy přičísnu a tvářím se, že dobrý. Komunikuji pak s ostatními žábami a vidím, že to všichni prožíváme podobně a že se těšíme, až se potkáme mimo obrazovku. Když se ale už třeba po sté modlíte na kameru růženec nebo recitujete mši svatou, už vám to ani nepřijde, že by tam nějaké kamery byly – a to je zase dobré si znovu uvědomit, že tam jsou, a prosit Pána o nějakou tu trému!
Lockdown nemůže být dlouhodobá rutina. Krachují malé obchody, kultura jde k šípku, například výstavu Rembrandta v Praze asi nikdy neuvidím, protože teď do Prahy nejezdím a výstava je asi zavřená. Doktoři a zdravotní sestry pořád ještě nestíhají, nemocní s jinými než covidovými nemocemi musí čekat, až se na koronu trochu pozapomene.
Na lockdown si zvyknout nelze. Snad zítra nebo pozítří už čísla klesnou natolik, že vydechneme.
Zdeněk Jančařík
