#slovozdruhevlny 19)
Byl jsem v centru. Možná na nějakou dobu naposled, protože čekám na tiskovou konferenci vlády a pak asi zavřeme krám. Ještě než jsem vyrazil, v kapse starou opotřebovanou roušku (nosím ji venku na nose!), přečetl jsem si titulek na Seznamu, že pokud má někdo v tramvaji onu breberku, jejíž jméno nebudiž vysloveno, vdechnou ji roušky neroušky všichni. V okýnku mé oblíbené pekárny Thomas&Williams mi croissanty podala mladá slečna bez roušky. Jedna šalina byla poloprázdná, ve druhé bylo skoro normálně lidí. Na České bylo znatelně míň chodců, někteří spěchali do práce, jiní postávali u pojízdných kaváren, další pospíchali, aby byli konečně dál od lidí. Byl jsem v hračkářství, potřeboval jsem koupit nějaké dárečky pro děti. Vedoucí krámku na Svoboďáku říkal, že zítra nebo pozítří nám to vláda určitě zavře, že sám musel uzavřít první patro, kde má ještě spoustu dalších hraček, protože v poslední době musel propustit dva zaměstnance. Tržby prý nejdou, nikdo nechodí, lidi se bojí. Nakoupil jsem bez přemýšlení a spěchal zpátky na šalinu.
Za chvíli má vláda tiskovku, Hamáček na ní asi nebude, protože hlásili, že má koronu. Kdoví, jestli tam bude Andrej, ten teď posílá raději Prymulu, protože už není best in covid. Přeměřuji pohledem čtyři stěny svého pokoje a tuším, že to bude na nějaký čas místo mého pobytu. Nakoupil jsem chleba, dvě másla, v mrazáku je maso pro celou komunitu. Jsem připraven. Jsme připraveni. Myslím ale na lidi v nemocnicích, na nemocné na lůžkách, na doktory, kteří nevědí, kde jim hlava stojí a chodí ve skafandrech, na bezdomovce, na děcka v pasťácích, na lidi v psychiatrických léčebnách, na lidi s depresemi, na nespavce, na ty, kteří musí zůstávat doma, i když je třeba týrá jejich nejbližší, a domov to pro ně dávno není.
Vím, že v tom nejsme sami, že máme, o Koho se opřít. Spolu s komunitou k Němu každé ráno i večer voláme, přemýšlíme, jak sami pomoci těm, kteří jsou kolem nás. Pán v lodičce spí, ale ví o nás. Probuď se. Pospěš na pomoc!
Zdeněk Jančařík
