Milá Salesiánská rodino,
letošním Velikonocům předcházela netradiční doba postní.
Najednou jsme si všichni uvědomili lidskou křehkost, zranitelnost a smrtelnost. Někteří si uvědomili také křehkost a manipulovatelnost naší občanské společnosti. Chtě nechtě jsme začali vnímat jinak také církev a náš náboženský život. Byli jsme bez svátostí, bez farního společenství, jen s Božím slovem a s vědomím Kristovy přítomnosti v našem rodinném nebo komunitním společenství. Pán nás neopustil, pouze zdůraznil jiné způsoby své přítomnosti mezi námi.
Dobu plnou nejistoty a strachu prozářilo Kristovo Zmrtvýchvstání. Kristus vstal z mrtvých a co se změnilo?
Lze tušit, že se mnohé změní, že se máme mnohému naučit. V době sv. Terezie z Avily v 16. století byl „svět v ohni“. Probíhala velká společenská i náboženská krize, která způsobila reformaci a mnoho změn. Terezie se ptá: Co máme dělat, co uhasí tento plamen? Její odpovědí je zakládání kontemplativních klášterů.
Podobně jsme se ptali my salesiáni na 28. generální kapitule. Svět je v ohni. Jak máme reagovat na novou dobu? Jaký mý být salesián pro dnešní svět a mladé lidi v něm?“ Dnes už se můžeme ptát, jaký bude salesián doby post-koronavirové? Něco nám naznačil Bůh skrze prožité události.
Karanténa koranaviru nás uzavřela do potřebné vnitřní samoty, abychom si uvědomili vlastní identitu. Nelze stále utíkat do práce, do potřeby užitečnosti. Kvalita osobní odolnosti se projevila spokojeností s vlastním bytím i v karanténě. Každodenní ztišení a meditace nás vedou ke dvojímu naslouchání – Duchu Svatému a mladým lidem dnešní doby. Jen v kontemplativním postoji můžeme poznat a rozlišit to podstatné.
Karanténa nás uzavřela do našich komunit a rodin. Třebaže mohla vyjít na povrch různá vztahová napětí a názorové nesrovnalosti, uvědomili jsme si hodnotu lidské blízkosti. Nutnost být doma prověřila vztah k vlastní komunitě nebo rodině. Nemoc a utrpení našich bližních nás vedou k solidaritě a konkrétní pomoci. Jsou komunity kreativní, které našly způsob, jak sloužit lidem. Jsou komunity, které využily příležitost být „církevní laboratoří“, ve které se zkouší věci nové.
Rychle se měnící a často protichůdné informace ve sdělovacích prostředcích vytvářely pesimisty a optimisty, panikáře a entusiasty. Ale ten, kdo má svůj středobod ve vzkříšeném Kristu, je člověkem naděje. Odtud vychází jeho velkodušnost, statečnost v nebezpečí, nezištnost služby, solidarita a čistota úmyslu.
Karanténa koronaviru nám nasadila na tvář roušky, bychom si uvědomili důležitost komunikace. Jednak nezbytnost komunikace tváří tvář, význam lidského úsměvu, laskavosti a milého jednání. Zároveň nás vedla k otevřenosti pro svět virtuální reality, ve kterém žijí mladí dnes. I starší ročníky musí uznat virtuální realitu a dobré věci, které nám umožňuje. Displejová pastorace vyžaduje, abychom inteligentně obývali masmediální síť a uznávali, že je to prostor našeho poslání.
Papež František nám na kapitule nabídl „večerní slůvko“, které na konci dne zaznívá v každém dobrém salesiánském domě. „Zvu vás, abyste snili, a to snili ve velkém. Vězte, že to ostatní vám bude přidáno. Sněte o otevřených, plodných a evangelizujících domech, které umožní Pánu, aby prokazoval svoji bezpodmínečnou lásku k mladým, a vám umožní těšit se z krásy, k níž jste byli povoláni. Sněte… a nejen pro vás a pro dobro Kongregace, ale i za všechny mladé zbavené síly, světla a útěchy přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které by je podrželo, a bez horizontu smyslu a života (viz Evangelii gaudium, 49). Sněte… A dovolte i druhým, aby snili!“
Provinciál Petr Vaculík
Fotografie Dominik Polanský, Člověk a Víra