V pondělí 28. listopadu 2022 odešel k Pánu salesián spolupracovník Tomáš Kvapil. Dona Boska poznával od dětství, s mladými pracoval tajně ještě za minulého režimu a po revoluci založil v Olomouci skautské středisko Jana Boska. Mnoho lidí ho poznalo jako politika hájícího prorodinnou politiku, rozvoj regionů a pomoc potřebným. Naposledy se s Tomášem rozloučíme v katedrále sv. Václava v Olomouci 3. prosince ve 13 hodin.
Parte v tiskové kvalitě – PDF.
Blížící se úsvit ředil tmu a my jsme spěchali kopcem k vysílači na vrchol Pradědu. Já, dvanáctiletý kluk, jsem měl ještě zalepené ospalé oči a do brzkého ranního dobrodružství jsem se nijak nehrnul. Vždyť jsme museli vyrážet už 4:30. Ale táta Tomáš mě pro podobná dobrodružství dokázal nadchnout. „Jen počkej, až uvidíš stoupat slunce nad obzor.“ Stálo to za to.
Tomáš Kvapil se narodil 18. prosince 1955 v Olomouci. Lásku k přírodě zdědil po svých předcích – sedlácích z Hané. Od otce, doktora práv, kterého komunisté zařadili do práce k popelářům, zase získal pevné zásady a rovná záda. Maminka mu od dětství vyprávěla o Donu Boskovi a první salesiány poznal už jako chlapec, když s nimi tajně skautoval. Vzpomínal především na P. Stanislava Paláska, ale i na mnoho dalších. Za totality se zapojil do disentu, šířil samizdatem zakázanou, především duchovní literaturu a byl za to režimem pronásledován. V 80. letech s manželkou Olgou objevili salesiány spolupracovníky a složili spolupracovnické sliby, které obnovují dodnes. Po revoluci se naplno pustil do angažmá pro společnost a pro mladé. Založil 9. skautské středisko Jana Boska, vstoupil do KDU-ČSL a přes regionální politiku se dostal do poslanecké sněmovny (1998-2010), byl místopředsedou strany a rok ministrem pro místní rozvoj. V roce 2009 po silné mozkové mrtvici zůstal plně odkázaný na péči manželky, se kterou měl pět dětí. Až do konce života jezdil Tomáš s Olinkou na spolupracovnické akce a zapojovali se do života naší salesiánské rodiny.
Když vzpomínám na tátu, vybaví se mi téměř vždy ve své zelené šusťákové bundě. Jdeme údolím řeky Bystřičky, určitě má v kapse nůž, v ruce plátěnou tašku a v ní možná atlas rostlin nebo dalekohled. Zasvěceně mi povídá něco o lese a já zaujatě poslouchám. Pozdější vzpomínky vypadají podobně – po cyklostezce kolem řeky tlačím invalidní vozík, z hlavy se snažím vydolovat ještě něco dalšího, co bych tátovi pověděl a on mě povzbuzuje svým: „Nooo.“ I když už mi nemohl povědět nic o řece a stromech kolem ní, stále dokázal rozdávat lásku a stmelit naši rodinu víc, než kdy dřív.
Jan Kvapil
