Kniha o velikonočním evangeliu

By 19. 3. 2019 Novinky, Top

V březnu 2019 vyšla v Portálu kniha Miláček Páně salesiána Zdeňka Jančaříka. Přinášíme recenzi Ladislava Heryána a ukázku z knihy.

Zdeněk Jančařík, můj salesiánský spolubratr, napsal další knihu. „Miláček Páně“ je jakýmsi jeho osobním, a přitom několika odborníky i vlastním studiem podloženým výkladem podstatných pasáží Janova evangelia, s přesahem do Janových listů a knihy Zjevení.

Zdeněk je čtenáři dobrým průvodcem. Jeho autorita je dána osobní poctivostí a pravdivostí, s nimiž vydává počet ze svých zápasů, aby při sledování stop Miláčka Páně v evangeliu dospěl k tomu, že i on je „miláčkem Páně“, a nejen on, ale každý z nás.

Jako biblista jistě mohu s lecčíms v jeho textu nesouhlasit, ale to je přece úplně jedno, vždyť samy naše životy coby výsledek našeho hledání Ježíše jsou nejlepší exegezí evangelních textů, pokud jsou žity upřímně. Jsou pak velkým obohacením.

Zdeněk nás obohacuje o pro mne velice silné výpovědi, jako např. „při ukládání Ježíšova těla do hrobu (…) se učedníkům vkradla zoufalá myšlenka na konec všech nadějí, myšlenka na to, že Ježíš nebyl tím, za koho ho měli“. Spolu se sledováním osudů evangelních postav nabízí vhled do své duše kněze, který jakoby postupně až nyní dospěl k tomu, o čem jeho služba vlastně je.

Kdo jej známe, víme, že umí zároveň být neobyčejně vtipným, jako třeba zde, když mluví o křesťanech, plnících „nedělní povinnost“: „Pán Ježíš při takové povinné mši nikoho ani nevzkřísí, ani sám nebude vzkříšen. Zůstává v hrobě, nechce se mu vstávat a vracet se do tohoto světa příkazů a zákazů, splněných povinností a obílených hrobů.“

Já jsem Zdeňkovu knihu přečetl jedním dechem, vlastně jsem se na ni těšil, věděl jsem, že na ní pracuje. Jistě se bude líbit i dalším čtenářům.

Ladislav Heryán

Ukázka z knihy:

Milovaní a nemilovaní

Ještě jako bohoslovec v pražském semináři jsem někdy v roce 1995 dostal do rukou pozvánku na mezinárodní teologické setkání, které pořádala trochu tajemná církevní organizace („osobní prelatura“) Opus Dei v německém Eichstättu. Garantem semináře za akademické prostředí byl tehdejší rektor tamní katolické univerzity Mikuláš Lobkowicz. Celé to bylo v angličtině, kterou jsem tehdy znal jen opravdu přibližně, ale byl jsem na to zvědavý a vypravil se tam – vždyť většinu nákladů platilo Opus Dei!

Z českého prostředí jsem tam nebyl sám – byl tam jeden český františkán, bratr Jeroným, a v autobuse na frankfurtském letišti jsem se setkal se svým intelektuálním guru z mládí, českým filozofem žijícím v Americe, Riem Preisnerem. Nebyl jsem tedy jen mezi „opusáky“ a nemusel jsem mluvit jenom lámanou angličtinou!

S Jeronýmem jsme si v neděli po obědě vyrazili na procházku do lesíku za město. Kráčeli jsme po cestě a rozprávěli jistě o duchovních věcech, když se z lesa ozval jakoby dětský pláč. Opuštěné mimino v lese? Vstoupili jsme mezi stromy a hledali původ toho nářku. U jednoho stromu se krčilo jehně, čerstvě narozené holátko. Když jsem je chtěl vzít do rukou, uskočilo na svých ještě nemotorných nožkách a poodběhlo stranou. Vydali jsme se po cestě dál a čekali jsme, co bude beránek dělat. Šel s odstupem za námi, pořád naříkal, ale pořád za námi cupital – tušil v nás dobré pastýře! Když jsme se dostali na louku, rozhodl jsem se, že po něm skočím a vezmu ho k sobě. Jakmile jsem ho uchopil a přivinul na prsa, utichl a byl úplně klidný, nevinný, odevzdaný. Vzpomněl jsem si na verš z Izajáše: „Podrobil se a neotevřel svá ústa, jako beránek vedený na porážku a jak ovce, která mlčí před střihači, neotevřel svá ústa.“ (Iz 53,7) Nosit beránka na svých prsou je výsada! Jehně bylo vystresované, úplně nevonělo, možná na mě udělalo i potřebu. Nevnímal jsem to příliš, nejraději bych si ho odnesl do hotelu a strávil s ním zbytek filozofického semináře.

Zašli jsme s Jeronýmem na nedalekou faru – bylo tam u lesa malé mariánské poutní místo. Pan farář nebyl doma, ale byla tam farní hospodyňka, která ochotně otevřela a hned vytušila, že místní pastevec zapomněl jehně v lese, nebo si nevšiml, že jedna z březích ovcí přivedla na svět u lesa potomka. Pak už to probíhalo velmi nepoeticky: kuchařka vzala domácí telefon, zavolala pastýře, ten do pěti minut přijel s „tlustým“ mercedesem, jehně naložil do vozu, poděkoval a odjel. Ta příhoda se mi vryla do paměti a od té doby je ten beránek se mnou.

***

V Bibli je hodně příkladů nemilovaných – z jakéhosi důvodu opomenutých a přehlédnutých, těch, které Bůh z nějakého důvodu nevyvolil. Jak k tomu přišli? Biblista a kazatel Pavel Hošek o tom trefně říká: „Vždycky mi bylo líto Kaina, na jehož oběť ‚Hospodin neshlédl‘ (Gn 4,5). Vždycky jsem se v duchu zastával nemotorného Ezaua, kterého ‚Hospodin odmítl‘ (Řím 9,13). Vždycky mě trápilo, co bude s těmi, kteří se narodili v nesprávnou dobu na nesprávném místě – a proto jakoby Hospodina ‚nezajímají‘. (…) Vždycky mně bylo trapné číst o vyhlazení celé Akánovy rodiny, protože tatínek se dopustil krádeže (Joz 7,24n), o vyhubení nepřátel Izraele jako klatých, včetně žen a nevědomých dětí. To je vážně problém, dokonce bych řekl, že to je jediný opravdový problém. Různá vysvětlení těchto nespravedlností, která nabízejí apologetické brožurky, se mi zdají buď hloupá a povrchní, nebo vyloženě zvrhlá a rouhavá.“

Osud nemilovaných je jednou z největších záhad světa stvořeného Bohem. Byla Hagar s Ismaelem Bohem méně milována než Sára se svým Izákem? Myslím si, že i „nevyvoleným“ zůstává Bůh nablízku, že je jim možná blíž než těm, kteří jsou na první pohled vyvolení. Na definitivní odpověď na takové otázky si musíme počkat. Trpělivě vystát frontu.

***

A co milovaní „Miláčci“? Miláček je pro mě kromě jiného synonymem pro zralého člověka, který byl milován rodiči, nebo snad to, že je a byl milován, objevil až během života. Je podobný vrcholovému sportovci, který je milován a obdivován trenérem i diváky, přijal sám sebe s tím, jaký je. Ale jindy je podobný sportovci handicapovanému, který poznal, že ani se svým postižením nemá před Bohem co ztratit.

V církvi není snadné být Miláčkem, protože mnozí zbožní lidé své děti už od kolébky přesvědčují o opaku. Syn Boží zemřel na kříži jako lúzr, a proto i jeho následovníci mohou být vlastně jen lúzři – ergo správný Ježíšův učedník je lúzr. Jsme zaprodáni hříchu, bez svátostí jsme ztracení nešťastníci.

Pokud se takto necháme naprogramovat svým okolím, svou rodinou, farářem, biskupem, ztrácíme v životním zápase pomyslnou výhodu, která je podstatná, když pak dochází na lámání chleba. Dobrý učedník je jako běžec, který má před očima vítězství, protože žádná okolnost života mu nemůže vytrhnout vavřín, který ho nakonec čeká. Jak říká svatý Pavel: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.“ (2 Tim 4,7–8)

Výraz „nedomilovaný“ jsem slyšel v této souvislosti snad poprvé v kobyliském domě od tehdejšího ředitele salesiánské komunity Ládi Heryána. Měl nějakou duchovní obnovu nebo kázání při mši pro nás kněze a řeholníky, a jak už to Láďa má ve zvyku, najednou vypadl ze zbožného diskurzu a dal nám takový direkt na solar: „Z našich reakcí a z našeho chování mám dojem, že jsme všichni tak trochu nedomilovaní. Jako by nám v dětství chybělo každému jinak trochu té rodičovské lásky a něhy, která dává člověku sebejistotu a kuráž.“ Dnes je mi jasné, že i pro „nedomilované“ je tady šance na vítězství.