Dnes, 28. prosince 2022, uplynulo 400 let od smrti „světce laskavosti“, inspirátora svatého Jana Boska, propagátora výroku Dej mi duše, ostatní si vezmi, velikána humanistické doby, který dal salesiánům jméno: svatého Františka Saleského.
Hlavní představený salesiánů Ángel F. Artime vyhlásil rok 2022 milostivým létem sv. Františka a vyzval salesiánskou rodinu, aby si připomněla jeho odkaz. My jsme se o to snažili prostřednictvím Salesiánského magazínu, pro který salesiánka Jana Svobodová napsala sérii úvah o Františkově spiritualitě – všechny je najdete zde. Slovenští salesiáni natočili sérii povídání s českým salesiánem Janem Ihnátem, který dlouhodobě studuje osobnost a dílo sv. Františka – video sérii najdete zde.
SM 6/2022 SPIRITUALITA
Čtyři sta let – to už je pěkná doba! Svatý patron salesiánské kongregace zemřel 28. prosince 1622, tedy dva roky po bitvě na Bílé hoře, v Evropě se rozjížděla třicetiletá válka. Tento mírumilovný a pokojný savojský šlechtic zakončil svou požehnanou biskupskou pouť (jak jinak!) na cestě do Lyonu, kam doprovázel savojského vévodu k francouzskému králi do Avignonu. Těsně předtím spolu se svatým Vincencem rozmlouvali kardinálovi Richelieu jeho angažmá v politice a radili mu, aby se stáhl do samoty a věnoval se zbožnému životu. Prostě, celý svatý František!
Zanechal po sobě jednu perlu, která dodnes září svým původním leskem: Filoteu, knížku pro zbožné duše, které hledají Boha a chtějí růst na cestě vzhůru za ním. Kromě Písma svatého, Následování Krista a Exercicií svatého Ignáce je to asi nejvlivnější křesťanská kniha na Západě od 17. do 21. století, jež se už ve své době stala kanonickou. Deset let po vydání se jen ve Francii dočkala čtyřicátého dotisku, už v 17. století byla přeložena do všech velkých evropských jazyků, v knihovně v savojském Anneçy dnes mají 130 různých vydání tohoto „Úvodu do zbožného života“. Zastavme se na chvíli právě u toho Františkova psaného odkazu.
Všichni mohou být blízko Bohu
Svatý František Saleský nebyl první, kdo přišel s praktickým návodem pro křesťana, jak si uspořádat život tak, aby nebyl „odpojen“ od osobního přátelského vztahu s Pánem. Se svými Duchovními cvičeními ho předběhl svatý Ignác z Loyoly, s kapesní příručkou pro zbožnou duši zase Tomáš Kempenský. Možná byl ale první ve svém nejdůležitějším poselství, že totiž svatost je pro lidi všech stavů – pro šlechtice na zámku i pro poddaného v podzámčí, pro kněze, řeholníka i mnicha, ale také pro řemeslníka, uklízečku nebo kuchařku. A pro každého z nich má Bůh svou originální cestu, takže kuchařka nemusí pokukovat po zbožnosti jeptišky, ani mniška po zbožnosti selky.
Františkova cesta spočívá v renesančním chápání lidského rozvoje – člověk je především tvor, který potřebuje kultivovat, umravňovat, musí se naučit etiketu, a to i vůči Nejvyššímu, aby mohl být laskavější a láskou bohatší. František vychází z lidské přirozenosti a vede člověka k nadpřirozeným věcem – k modlitbě srdce i mysli, k zasvěcení všech „mohutností“ Bohu a jeho království: „Setkej se s Bohem tam, kde stojíš, a nechej se vést výš!“ Františkovy rady nám někdy mohou připomínat zásady etikety J. S. Gutha-Jarkovského, ale to by bylo jen povrchní čtení. Kromě toho se do jeho hlavního spisu promítla etická šlechtická výchova a dobové představy o zbožnosti. V tom hlavním ale, v budování „spirituality zdola“, tedy od antropologických konstant k bytostnému spojení s nadpřirozenem, je svatý František učitelem nad jiné, ne nadarmo byl po své smrti vyhlášen „učitelem církve“.
Zdeněk Jančařík
