31. leden, slavnost sv. Jana Boska, je příležitostí připomenout si našeho duchovního otce a zakladatele salesiánského díla.
Od poloviny 19. století se Evropou začala šířit černobílá fotografie, jejímiž průkopníky byli Francouzi Louis Daguerre a Nicéphore Niépce. Díky tomu máme fotografie některých světců, kteří se svého věrného zobrazení „nebáli“ a jeho šíření nepovažovali za hřích pýchy, ale za legitimní způsob svědectví vlastního života.
Začátkem roku 1861 ustavili první klerici na Valdoccu „komisi“, která si předsevzala, že bude shromažďovat výroky Dona Boska a fakta o jeho životě a zároveň chtěli za každou cenu získat jeho portrét. Právě v té době se totiž Donu Boskovi zdravotně natolik přitížilo, že se zdálo, že je co nevidět opustí navždy. Podle některých náznaků se zdálo, že se nakazil tuberkulózou. Don Bosco se tehdy nechtěl nechat fotografovat, nakonec ale ustoupil naléhání Jana Cagliera, který mu vydatně pomáhal v oratoři. Udělal to hlavně proto, aby se zavděčil chlapcům z oratoře, hodně mu při tom záleželo na tom, aby fotografování mělo výchovný rozměr.
Na fotografování byl povolán jistý Francesco Serra, bývalý žák oratoře na Valdoccu, a ten se toho rád ujal. „Jedna věc by ti ale měla být jasná,“ řekl Serrovi Don Bosco, když už měl Serra hlavu pod černým plátnem a připravoval se na první expozici, „při fotografování při tobě musí stát Bůh a jeho milost. Není-li tomu tak, neztrácejme čas.“ A vzpomněl na fotografování s jistým Duboisem, který kolem něho poskakoval, dělat všechno možné i nemožné, aby se fotografie vydařily, ale nakonec se postříbřené desky poškodily a z fotografií nebylo nic. Serrovi se ale fotografie zdařily a chlapci, kteří rychle pochopili Boskovu taktiku, vykřikovali: „Serra je v milosti posvěcující! Serra je v Boží milosti!“
Je možné, že si to životopisec Dona Boska don Lemoyne trochu přibásnil, když napsal, že „cokoli Don Bosco řekl, bylo nasměrováno ke zpovědi“, ale tato historka má v sobě jistě i pravdivé jádro. Don Bosco prostě takto jednal, i když se to třeba nezasvěceným moc nezdálo. Každou situaci dovedl použít k dobrému účelu: k výchově, k tomu, aby mladým lidem vštěpoval správné principy a hodnoty.
Don Francesia nám svědčí o tom, že kompozice fotografií vymýšlel sám Don Bosco. Don Ruffino o tom fotografování napsal: „Dnes, 19. května, na den Letnic, vyfotil Serra Francesco, syn valdocké Oratoře, portrét Dona Boska na bázi daguerrotypie (první prakticky užívaný fotografický proces). Nejdříve ho fotografoval samotného, potom s mladými Jarachem, Costanzem, Fabrem, Braccou a Alberou, nakonec s padesáti a více chovanci. Za dva dny ho ještě portrétoval při zpovídání: nejblíže Donu Boskovi byli Reano, Albera a Viale; mnoho jich stálo vzadu a připravovali se.“
V kronice se sice mluví o daguerrotypii, ale nakonec se přišlo na to, že šlo o fotografie na bázi vlhkých celuloidových destiček. Tyto fotografie byly zamýšleny pouze pro interní účely oratoře a Don Bosco nechtěl, aby byly reprodukovány. Měly sloužit pouze kronice jeho díla. Originály se bohužel nezachovaly.
Poslední fotografie
Poslední fotografie živého Dona Boska byla mnohokrát a hodně upravována. „Ubrali“ mu mnoho let a „odňali“ mu všechny nemoci. Je evidentní, že za tím byla touha vytvořit „hezčí“ obrázek Jana Boska dosud aktivního a zapomenout na skutečný stav, v němž se světec nacházel.

Následovaly ještě fotografie zesnulého Dona Boska. Bylo tři čtvrtě na pět ráno, 31. ledna roku 1888. Don Bosco umírá. S ním jsou jeho nejbližší: Mons. Cagliero, don Rua, don Bonetti… A pak mnoho dalších salesiánů a mladých. V deset hodin celebrují zpívanou zádušní mši. V jejím průběhu fotograf Deasti a malíř Rollini snímají fotografie a obrázky Dona Boska ležícího na smrtelné posteli v pozici, v níž vydechl naposled. Je oblečen v kněžském oděvu, potom ho posadili na křeslo, na němž ho znovu fotografovali.
Aby věřící mohli uctít ostatky Dona Boska, přenesli jeho tělo následujícího dne do kostela sv. Františka. Také tam ho znovu fotografovali. Proč se u příležitosti tak důležité události, jako byla smrt zakladatele, salesiáni obrátili znovu na fotografa Deastiho, a nikoli na nějakého osvědčeného profesionála? Deastiho fotografie nejsou dobře provedené, ale Deasti byl „člověk z rodiny“, který fotografií nezneužil ani pro své obohacení, ani pro jejich zbytečnou publicitu. Salesiáni tento okamžik považovali za chvíli, která je určena pro rodinu, nikoli pro média, jako by tomu bylo asi i dnes.
Zdeněk Jančařík