Známe to, Don Bosco se narodil v mrňavé piemontské díře zvané Becchi (česky Zobákov), kde dnes stojí impozantní dvoupodlažní bazilika, a místo bylo přejmenováno na poněkud lépe znějící Kopec Dona Boska (Colle Don Bosco). Zemřel a je pochován v krásné skleněné vitríně v Turíně na Valdoccu, kde rozjel a rozvinul veledílo, díky němuž teď čteme tyto řádky. Mimo jiné…
Už méně se ví, že Don Bosco byl také zdatný cestoval. A čím byl starší, tím cestoval víc. Ne až tak na dovolenou nebo do lázní, ale především proto, aby založil nové komunity, navštěvoval své dobrodince, anebo dělal věci, které po něm chtěli jiní. Například papež Lev XIII., který mu doslova hodil na krk dostavbu baziliky Nejsvětějšího Srdce Páně (Sacro Cuore) v Římě hned naproti hlavnímu vlakovému nádraží Termini. Byl to takový malý Temelín, se kterým začal už předchůdce Lva papež Pius IX., a který spolykal neskutečné množství peněz. A to jen na složitou stavbu základů, aniž bylo cokoli navenek vidět. Prachy došly a moudří rádcové, zejména kardinál Alimonda, poradili Svatému otci, že fakticky jediný, kdo je schopen peníze sehnat a baziliku dostavět, je Don Bosco. Ten byl v tu dobu (jsme v roce 1880) už slušná církevní superstar. A tady bylo potřeba dobrodinců a hlavně dárců. Don Bosco – jako velmi schopný fundraiser – si postupně vytvořil obdivuhodnou síť přátel, podporovatelů a donátorů, kterým nejen posílal ručně psané dopisy a poděkování, ale které také osobně navštěvoval. Zkusme si trochu představit, co to asi obnášelo…
Cesta z Turína do Říma se dneska dá zvládnout Rudým šípem (rychlovláček Frecciarossa) za 4 hodiny a pár minut. V dobách Dona Boska to chtělo trochu víc času. I víc odvahy. Když se v únoru 1858 Bosco vydával na první z celkem dvaceti svých cest do Říma, musel si opatřit pas a pro jistotu sepsal před notářem závěť. Tuto cestu absolvoval lodí, přesněji řečeno nejprve koňským povozem z Turína do Janova, tam nastoupil na parník, kterým doplul do Livorna. Prý chudák na palubě trpěl silnou mořskou nemocí: dost nepříjemné, protože igelitové sáčky ještě neexistovaly. Odtud pokračoval na stejné lodi do Civitavecchia, a potom opět koňmo dál do Věčného města. Dalo mu to zabrat natolik, že příští cesty do Říma už absolvoval vždy vlakem. Po cestě dělal Don Bosco přestávky. Nejen proto, aby si odpočinul v pokojné náruči nějakého nedávno založeného salesiánského domu, ale také aby navštívil své bohaté dobrodince a odlehčil jejich soukromým trezorům, neboť jeho přáteli byli i markýzové, hrabata nebo církevní knížata. V Římě samotném salesiáni ještě žádný dům neměli, a tak Don Bosco opět využíval vstřícnosti svých zámožných přátel, kteří se mezi sebou předháněli, kdo jej bude moci hostit a na několik týdnů mu poskytne svůj „skromný“ azyl. Asi to nebylo jenom z ryze dobročinných důvodů, poněvadž hostit Dona Boska, který již požíval pověsti svatosti, znamenalo významně zvýšit svou vlastní prestiž a možná i vzbudit závist ostatních bohatých rodin, což se vždycky hodí. I tak, Pán Bůh zaplať za to.
Řím a náročná stavba chrámu vzala Donu Boskovi spoustu sil a jistě o pár let urychlila jeho radostné setkání s Pánem tváří tvář. Během posledních deseti let života přijel Don Bosco do Říma sedmkrát, přičemž jeho návštěvy se vždy točily kolem stavby. Bohužel, konta italských dárců postupně vysychala, i začal Bosco podnikat spanilé jízdy rovněž mimo Itálii. Poprvé zavítal v březnu 1877 do jižní Francie (Nice), později i do severního Španělska (Barcelona); slavnou se stala jeho triumfální cesta do Paříže v roce 1883, kdy byl už skutečnou církevně-mediální hvězdou, asi podobně jako o 100 let později Matka Tereza. Všechny tyto cesty a nesčetná setkání s lidmi jej však v jeho téměř 70 letech velmi vyčerpávaly. Dílo se nakonec podařilo, basilika byla skutečně postavena, což mohu osobně potvrdit.
Unavený Don Bosco na návštěvě Španělska v roce 1886.
Svou poslední cestu do Říma absolvoval Don Bosco na přelomu dubna a května 1887, aby se zúčastnil vysvěcení chrámu Sacro Cuore a naposledy se setkal s papežem Lvem. Ten sice tomu nechtěl věřit, že by se mělo jednat o jejich poslední setkání, ale Bosco to jasně cítil v kostech (nebo možná viděl ve snu), prostě si byl jistý, že už se spolu nesetkají a že je v Římě naposled. Možná známe tu dojemnou, až srdceryvnou scénu, kdy Don Bosco sloužil soukromou mši svatou u bočního oltáře Panny Marie Pomocnice (koncelebrace kněží se ještě neprovozovala) dva dny po slavnostním vysvěcení zbrusu nové baziliky, kterou postavil. Při této mši prožil silný duchovně-emoční zážitek, více než patnáctkrát se rozplakal a měl prý potíže mši vůbec dokončit. Po mši se věřící, sami dojatí jeho zbožností a trpícím zjevem, jali na něj tlačit, líbali jeho kněžské roucho i ruce, a pronásledovali ho až do sakristie, aby jim požehnal. Don Bosco se podle svědků otočil ve dveřích, zvedl ruku a slabým, třesoucím se hlasem opakoval: „Žehnám… žehnám…“ Pak si oběma rukama zakryl obličej a bylo nutné ho odvést pryč a vytlačit věřící sápající se dál do sakristie a zabouchnout dveře. Byla to jediná Boskova mše v tomto chrámu, po ní odjel zpátky do Turína a už se sem nikdy nevrátil.
Co se stalo?! Z čeho byl při mši tak dojatý? Odpovídá sám Don Bosco: „Velmi živě se mi před očima promítla scéna, kdy jsem ve svých 9 a 10 letech měl sen o Zbožné Společnosti [původní název salesiánské kongregace] a jasně jsem viděl a slyšel svou matku a své bratry, jak se mě na můj sen vyptávají, že jsem nebyl schopen ve Svaté oběti dál pokračovat.“
Ve snu, který jej provázel po celý život, a z něhož byl i dost zmatený, mu Vznešená Paní řekla: „Časem všechno pochopíš!“ A to se stalo právě teď. Všechno mu najednou docvaklo a spojilo se. Chudému chlapci z Becchi po 62 letech jasně došlo, jak se poslání, které mu Pán v dětství svěřil a pro jehož uskutečnění musel překonat tolik překážek a těžkostí, završilo postavením chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně v centru křesťanství na žádost „náměstka Ježíše Krista“. Jeho životní dílo bylo dokončeno.
Hezké vzpomínání, že…? Ale co my s tím? Nevím. Možná…,
že pro splnění svého snu musím jít občas „z domu“,
že je třeba mít hodně trpělivosti a vytrvalosti,
že nebudu v životě všemu hned rozumět,
že nevadí, když chlap někdy pláče.
Hezký svátek, Done Bosko!
Pavel Ženíšek, SDB
Oratoř u baziliky Sacro Cuore v roce 1950.