Zpovídat v roušce

Tak už teď taky zpovídáme u nás v kostele nebo na zahradě ve vymezených časech na lavičce a ovšem v roušce. Je to trochu lidsky složité, ruce si s penitenty nepodáme, i když nás na obou stranách svrbí, pokud máme brýle, tak se nám potí, někdy dojde i na slzy – a to potom je třeba sundat roušku a vysmrkat se. Na tohle nám Babiš ani Prymula návod nedali. Nevím, jak Mynář s jeho partou jedli nedávno v rouškách, když zabili to životem unavené prase.

Ono to katolictví totiž trvá na hmotných věcech, které virtuální duchovní péče vylučuje. U katolíků nelze žít jen z abstraktního Božího slova, z růženců vysílaných Panně Marii do vesmíru, z tichého zbožného vzdychání směrem k Neznámému. Skoro všechny svátosti spočívají kromě slova na čemsi hmotném a bez toho se neobejdou. Chléb, voda, víno, olej, dotek, dotek a zase dotek. Nejsme bezdotyková, aseptická, hygienická církev! Duchovní svaté přijímání je karanténní nouze a svým způsobem vějička, která to skutečné přijímání nemůže jen tak nahradit. Protestantismus vyházel kdysi z kostelů sochy a obrazy, zrušil většinu příliš hmotných svátostí a vše postavil na Slovu a abstrakci: víra, Písmo, milost. Bezdotykový Bůh, který se sice vtělil, ale rychle se raději vrátil do své nebeské nirvány a nám zanechal hlavně Slovo.

Proto je pro nás tak těžké a skoro nepřijatelné modlit se jen do mikrofonů a vysílat mše svaté jen po drátě. Vydržíme to, zvláště tady u nás v Žabinách vnímáme intenzivně lidi, kteří jsou tam na druhé straně s námi, ale máme někdy při tom pocit, jako bychom vysílali signály z Apolla 13. Hjústne, slyšíte mě?

Zdeněk Jančařík