Dnes je při nedělní mši na pořadu úryvek z deváté kapitoly sv. Jana o uzdravení slepého od narození. Můžeme si představit, že jsme slepí od narození. Nevidíme, co vidí ostatní, ale zato vidíme neviditelné! V situaci slepého se dnes ocitáme, protože některé věci nevidíme, i když tolik ovlivňují náš život. Nevidíme viry ani bacily, jen tušíme, že jsou všude kolem nás. Nevidíme daleké galaxie a hvězdokupy, ale říkají nám, že tam někde jsou. Nevidíme do tváří lidí! Nevidíme Boha ani Ježíše, třebaže se o něm tolik mluví – zvláště před Velikonocemi.
Už jsem v roušce vyzpovídal pár lidí, je to zvláštní pocit, tak trochu jako postaru přes igelit, kde kajícník vůbec nevidí zpovědníka a zpovědník kajícníka. Nevidíme teď v našem domě mladé lidi ani děti, ale víme, že tu někde kolem nás jsou. Nevidíme tolik rodičů i starých lidí, které jsme měli pořád kolem sebe! Vidíme prázdný kostel, mlčící svatostánek, němé varhany, prázdné lavice. Přesto nosíme v mysli všechny ty, kteří k nám chodí – žijeme přece pro ně.
Co tedy v těchto divných časech „korunových“ lze vidět z toho, co jsme předtím neviděli? Včera kolem našeho domu projel ministrant Samík v roušce a mával na mě. Než jsem ho poznal, byl pryč. Už pár let pracuji s ministranty, ale teprve teď, když je nevidím, mám pocit, že jim leccos dlužím (modlitbu, větší zájem a tak…). Vymetáme teď pavučiny v našem domě, které jsme léta neviděli. Vymetám také pavučiny ve svém nitru.
Když jsem se přestěhoval z Prahy do Brna, chodil jsem po městě jako bez duše a na náměstí Svobody jsem hledal vchod do metra. Nikde nebyl! Nedávno jsem chtěl koupit koš na prádlo a peřiny, protože se mi to nikam nevešlo. Teď jsem si udělal pořádek a všechno se najednou nějak někam vleze. Za oknem mám hřiště, které teď zívá prázdnotou. Šel jsem si tam ráno zaběhat a zjistil jsem, že to snad půjde a že bych to mohl dělat každý den a poznávat tak limity svého těla a dechu (!). Mohl bych pokračovat, je toho najednou tolik!
Slepec od narození z 9. kapitoly sv. Jana se musí jít omýt do rybníka Siloe, aby prohlédl. Musíme si umýt oči (a ruce!), abychom spatřili Ježíše takového, jaký skutečně je.
Zdeněk Jančařík