Za oknem kamarádů Honzy a Jany je každoročně žebřík, po kterém po celý advent slézá Ježíšek dolů až do jesliček. Každý, kdo jde kolem, se zastaví a říká si: „Ještě je čas, ještě chvíli.“ Letos to ale nějak uteklo, během těch čtyřiadvaceti dní jako by Ježíšek jel po skluzavce. Třetí stupeň, čtvrtý stupeň, pátý stupeň. Ten pátý předběhl čtvrtý, ale do čtvrtého se vládě nechtělo, tak ještě chvíli nechala třetí, pak nasadila čtvrtý a ten pátý už jedeme samospádem. Nakoupit mandarinky, dát si turbomošt a zemřít – to bylo letos heslem podivného adventu. Skoro pořád pršelo, zprávy bylo lepší neotvírat, s lidmi bylo lepší se nesetkávat. Roušky jsme už snad stokrát přeprali, dezinfekce už docházejí, mnozí jsme už byli třikrát na testech, ale hned po testech vlastně nevíme, jestli to zítra nechytnem.
Dnešní noční evangelium nám neslibuje nic jiného než dlouhé putování: „Všichni se vydali na cestu, každý do svého města“. O nástrahy není nouze: Herodes čeká na svou příležitost, hostince jsou pro lockdown zavřené, nikdo se se svatou rodinou nechce bavit, protože se všichni bojí, že by se nakazili. Dítě se přesto ve stáji narodí do světa plného obav a úzkosti zazáří z jesliček světlo, které překoná všechny mutace, protože má vakcínu, která nepomine: radost evangelia, světlo z Betléma. Narodil se budoucí Lékař, který uzdravuje z každé nemoci.
Zdeněk Jančařík
