#slovozdruhevlny 24)
Přiletěly vrány. Možná to ale byli havrani. Přelétly nad Palackého vrchem v hejnu a já na první pohled vránu od havrana nepoznám. Ale mám raději vrány, havrani jsou takoví nabručení brblalové – a pak už jsou asi jenom takoví ti zlí a vždy nasupení popírači, krkavci. Mávaly všechny pravidelně křídly a letěly k nám stovky kilometrů, pořád ve stejném rytmu mávajíce křídly, až přiletěly do naší koronazemě. Nejspíš mají taky nějakou vedoucí vránu, která udává rytmus, a možná mají taky nějakého loudu, na kterého se musí pořád čekat.
A tak nějak je to i při růženci. Od jednoho zdrávasu k dalšímu máváme křídly, snažíme se v komunitě sjednotit krok. Vždycky se to zlomí u jména Ježíš a pak už to „svatá Maria“ vydechneme až po amen. A zase znova. Modlitba na první pohled nudná jako chůze, dýchání nebo zavírání a otvírání očí, takové zbožné zívání. Jsou tam ale ta jména, Maria a Ježíš, od kterých se odrážíme k dalšímu nádechu a výdechu. Jako bychom se pořád znova učili mluvit, říkat ta základní slova, kterými budeme možná loučit na konci cesty.
Měli jsme v Praze jednoho spolubratra, koadjutora Toníka Krutílka. Když ho na konci života ranila mrtvice, přestal skoro mluvit a říkal už jen pár slov. Byla mezi nimi Zdrávas, Maria, Amen, Ježíš, ale taky třeba Málo, Málo. Když chtěl třeba přidat polívky nebo mléka, řekl to třikrát: „Málo, málo, máááloo!“ A bylo jasné, že chce víc. Když jste se s ním potkali na chodbě, tak třeba řekl „Zdrávas, Maria!“ Našli jsme ho nakonec v jeho pokoji, tělo nechal ležet na koberci, přikryté kabátem. Tuším, co řekl naposled.
Zdeněk Jančařík
