Neberte prosím tohle slůvko jako protest proti zpěvu nebo varhanám, rád zpívám a miluji kostelní zpěv. Ale stejně…
Měl jsem včera první tichou mši v žabinském kostele. A zrovna byla pro rádio Proglas, takže každá prodleva a každé ticho byly hrozně slyšet. Kostelník i ministrant v jednom, Pavel, zazvonil na začátku mše na zvoneček zavěšeným nad futry od sakristie. Ticho. Procházeli jsme tichem, přemýšlel jsem, co slyší posluchači v rádiu. Farnice přezdívaná Zdrávas Královna nezpívala, u varhan nikdo neseděl, žádnou neznámou nebo notoricky ohranou píseň nikdo nehrál. Přečetl jsem ještě s rouškou vstupní antifonu, roušku jsem si pak sundal, protože vyděšené oči nad okraji roušek předpisově do prostoru rozprostřených farníků dávaly najevo, že mi nerozumí. Pořád nikdo nezpíval, všude ticho, jen z otevřeného okna ve vitráži za mnou doléhalo z pozadí monotónní hučení čtyřproudé výpadovky na Svitavy.
Pak to šlo rychle: Slávka přečetla první čtení a krásně, foneticky přesně a výrazně, zarecitovala žalm bez roušky, já jsem po úkloně směrem k oltáři a po modlitbě Očisti, Pane, moje ústa přečetl také bez roušky evangelium. Krátké kázání o růžencových zdrávasech coby vlnkách na moři a o Hvězdě mořské, která uzdravuje zbloudilé mořeplavce, jsem si v tichosti sedl. Nezpívali jsme ani Sanctus, ani Sursum corda, ale stejně měla ta mše zvláštní atmosféru, která je vlastně po všech těch zpívaných bohoslužbách jedinečná. Vlastně to ticho miluji, dává prostor ještě k něčemu dalšímu než k přemýšlení, kterou sloku jsme ještě zapomněli přezpívat, nebo proč to ten varhaník dneska tak tahá. Varhany a zpívání přestaly na chvíli díky plk. Prymulovi vyplňovat „trapné ticho“, nebo spíš trapná ticha, kterých je liturgie vlastně plná. Co do těch tich dát, čím je vycpat? Vleze se tam ještě modlitba?
Zdeněk Jančařík