Skip to main content

Zvykli jsme si pomalu na roušky, těžko si zvykáme na kostely bez lidí a mše pouze s kněžími a přenášené studenou komunikací přes kabely a optická vlákna. Už se také ozývají hlasy, proč se církev nebrání, vždyť běžné všednodenní mše nejsou prý nic nebezpečnějšího než nákup v Hobby Marketu nebo v autobazaru.

Jel jsem včera do fakultní nemocnice v Bohunicích do lékárny pro medikamenty, které nemají v běžných lékárnách a které potřebuje jeden spolubratr z naší komunity. Na parkovišti před nemocnicí postávaly policejní hlídky, vchod do nemocnice vypadá, jako když jsme na vojně nacvičovali chemický poplach. Poprvé jsem se tak setkal s tím, čemu se v posledních dnech říká po vojensku „první linie“, tedy s mladými mediky, kteří hlídkují a dělají přísný filtr, tedy rozhodují, kdo do nemocnice smí a kdo ne. Nakonec mě pustili s veškerými ochrannými pomůckami (na vojně jsme tomu říkali „atombordel“ – ještě mi scházel rozkaz: „Hlavou od výbuchu!“), nejprve mě ale čímsi proskenovali, magnetická rezonance to nebyla… Lékárna byla prázdná, teprve po mě se pak tvořila fronta před vchodem do ní. Rychle jsem nakoupil a pryč z „válečné zóny“! Chtěl jsem znovu projít „protichemickým stanem“, kterým jsem vstoupil a kde mě skenovali, ale hned na mě volali: „My zme tuná špinaví! Obejdite to po chodníku!“

Těžký život zdravotníků, zdravotních sester a bratrů v době pandemie. A to nemluvím o nemocných! Aspoň takto na dálku a virtuálně jim tady chci poděkovat a smeknout před nimi.

Zdeněk Jančařík