Dnes má svátek Terezka, Terezička. Terezie z Lisieux je fenomén. Na první pohled cukrkandlová, dětinská, růžičkami posetá a barvotisková panenka, taková ta ťu ťu ňu ňu, ideál pro čtenářky časopisu „In“ nebo chovanky katolického lycea. Důležitý je ale ten druhý pohled. Vidím ji, jak na pouti roku 1886, přestože už skončila audience pro účastníky zájezdu z Lisieux do Říma, protože „papež je znaven“, nakráčí s drdolem na hlavě, na nohou střevíce s vysokým podpatkem, aby vypadala vyšší, před starce Lva XIII. a přednese mu francouzsky prosbu, aby mohla být v patnácti puštěna do kláštera karmelitek. Papež dělá, že nerozumí, zeptá se komorníka, co to ta drzá dívenka žádá, a pak řekne: „Udělej, dcero, co ti poručí tvůj biskup.“ To už byla Terezka po „vánoční konverzi“, kdy po božíhodové bohoslužbě vejde do rodného domu a nenajde dárečky na svém místě. Chce se jí plakat (do té doby je uplakaná a neduživá), ale ze schodů sestoupí coby zralá a odhodlaná žena. Cosi ji zasáhlo a rozhodla se, že už se nebude pořád litovat a lízat si rány, že začne žít pro druhé. Přemýšlí, jestli by nemohla do misií, cítí kněžské povolání, modlí se za zoufalce Pranziniho odsouzeného na smrt, dopisuje si s mladými kněžími, kteří jdou do misií. Chce vstoupit do kláštera a ví, že ji to bude něco stát, že to nebude procházka, že přijde o svého laskavého tatínka, „Krále“, jak mu intimně přezdívá. Chce se stát novou Johankou z Arku, novou Terezií z Avily, chce být „v srdci církve láskou“. Nepodlézá laťku, naopak. Chce si ji nastavit co nejvýš, výš a výš!
Terezičko, nedej mi podlézat laťky a dej, abych si přestal stěžovat a naříkat!
Zdeněk Jančařík