Starší, stárnoucí a i staré ženy jsou mi údělem. Spolubratři v komunitě žertem tvrdí, že mojí cílovou skupinou jsou zklamané ženy nad padesát.
Když jsem jako mladý klouzek přišel do Prahy a po hlavě se vrhl do pevného objetí katolické církve, rodiče mě vyhodili z domu a ujaly se mě starší učitelky, Kamilka a Jitka. Říkal jsem jim pak „tety“. Byl jsem pro ně ideální adoptivní syn, navíc jsem byl zbožný a zapálený neofyta. Později jsem v Itálii zjistil, že ty tety jsou takový institut, kterého rádi využívali především afričtí mladí kněží, říkalo se těm tetám „madrine“ (kmotřičky) – staré movité vdovy, které ubohým novokněžím z vyhladovělé Afriky kupovaly, co chlapcům viděly na očích. Jeden, jmenoval se Kpikolo, si pořídil několik krásných světlých obleků, drahé kamery a tvrdil, že si nejspíš před odjezdem do své domoviny, Středoafrické republiky, odveze traktor.
Nikdy mě nenapadlo, že budu dělat se staršími ženami knižní rozhovory, ale tak to prostě přišlo. První z nich byla Zuzana Roithová před svou prezidentskou kandidaturou, ty volby vyhrál samozřejmě Zlý dědek z Vysočiny. Scházeli jsme se, povídali, oduševnělá krásná paní mi tehdy převyprávěla celý svůj životní příběh, dokonce jsme vystopovali pár třináctých komnat, které jsme ale nakonec do knížky nedali.
Ten druhý knižní rozhovor je se sestrou Lídou Javorovou, mimořádnou to ženou, která za dva měsíce oslaví padesát let od tajného svěcení na kněze z rukou Felixe Maria Davídka. Ten excentrický biskup do toho tehdy šel doslova po hlavě. Její příběh je strhující a jsem toho pořád plný. Se sestrou Lídou nás po našem pracovním setkávání pojí pevné přátelství.
Zdeněk Jančařík
