#slovozdruhevlny 50)

Jaksi mimovolně jsem se stal mluvčím katolických žen. Už při rozhovoru v podcastu Petra Viziny jsem plédoval pro samostatnou „ženskou spiritualitu“ a větší roli žen v církvi obecně. Byla tam se mnou paní Vybíralová a trochu mi oponovala, že ženy mohou přece zakládat školy, ba dokonce pracovat u církevního soudu (chce se mi dodat: „nebo být nominovány do Rady ČT“). Nehádal jsem se, myslel jsem si svoje, ale řekl jsem, že je to přece otázka moci.

Jedna žena mi včera při náhodném setkání vyprávěla svůj příběh – to je zkrátka kněžský úděl. Nasloucháme příběhům druhých a náš příběh vlastně spočívá většinou v tom, že se ukryje v tom naslouchání. Naslouchání je očistné, vyprávění také. Trochu, ale opravdu jenom trochu, jsem si připomněl setkání Ježíše se Samařankou, nebo Ježíše, ale to už spíš Krista, s Máří Magdalénou. Chci tím naznačit, že všichni jsme při takových setkáních v roli Ježíše i Samařanky, Ježíše i Máří. K čemu jinému by byl křest, kdyby nás neuschopňoval být blíž Ježíši, když chceme naslouchat druhým, nebo jim něco říkat, znát přitom své místo, svou roli, být „Ježíšem“ a sloužit pouhým nasloucháním. To setkání bylo pro mě jako setkání s andělem, kterého mi poslal do cesty adventní Ježíš.

Proč jsou taková setkání proměňující? Protože jsme si je nepřichystali, nearanžovali, přišli jsme do nich jako slepí k houslím – byla nám darována. Andělé Gabriel nebo Rafael nepřicházejí na zavolání, ale najedou, po nějakém čase a v nějaké konkrétní situaci jsou tu. Něco říkají, mají pro nás nějaké poselství. Včerejší Máří mi prozářila advent. Od včerejška vím, že to, co dělám, nepadá do bezedné prázdnoty, že modlitby, které někdy střílím naslepo („za ty, kteří nás prosí o modlitbu“), se tak docela nemíjejí cílem.

Je to dnes padesáté slovo a skoro se mi chce říct: Na shledanou v třetí vlně!

Zdeněk Jančařík