Už víc než třicet dní za sebou se s komunitou scházíme na růženec a musím přiznat, že společný růženec v komunitě jsme měli před tím růžovým virem tak jednou za uherský rok – a uherský, to je, jak známo, hodně dlouhý rok. Zkrátka jsme se růženec modlili indivindi, někteří zoufalci jsme se decentně scházeli v pátek před obědem na jeden desátek.
Tož taky zajímavá karanténní zkušenost, tenhle růženec!
Nejprve na „nás“ bylo večer o osmé připojeno zhruba padesát až sto lidí, teď už to bývá i na 500. Zajímalo nás, jestli jsou mezi nimi i někteří mladí, protože růženec je tradičně modlitbou spíš starších žen přede mší v kostele, v obecném povědomí je to modlitba, jak se hezky česky říká „svíčkových babek“. Cosi drmolí, monotónně recitují – a čas plyne. Prostě tak tráví svůj večer, co by jinak dělaly, říká si zaměstnaný a trochu mladší člověk. Ale jsou s námi i mladí, a to nás mimořádně těší.
Slovo růženec je zkratka a zároveň germanismus, pochází od Rosenkranz, tedy věnec růží, a z toho věnce-kranze zbylo v češtině jenom to „ec“, kdežto ty růže tam slyšíme celkem zřetelně. Je to modlitba rozjímavá, tedy tak trochu zasněná, kdy jako by se lodička naší duše pohupovala na vlnkách jezera a všechno směřuje ke slovu Ježíš, které je uprostřed každého Zdrávasu. A kolem Ježíšova jména rotují různá „tajemství“, která se ovšem týkají také jeho Matky Panny Marie. Žehráme-li tedy na to, že se při té modlitbě moc nesoustředíme, je to tak vlastně i trochu správně, protože se vlastně nemáme soustředit na jednotlivá slova, ale vnitřním zrakem si promítat na zeď duše ta Ježíšova tajemství.
Ono se to lehko řekne a hůř dělá! Ale nevadí, od toho je právě těch pět tajemství a padesát Zdrávasů, abychom si to pořádně prošlápli. Vyžaduje to praxi a cvik, po čase zjistíte, že se dokážete modlit i jenom v duchu, aniž byste ty Zdrávasy museli vyslovovat. Tož Ave, Maria!
Zdeněk Jančařík