Resilience aneb odolnost v nepříznivých časech

Psychologický koncept resilience tvrdí, že každý člověk má jinou míru schopnosti řešit nepříznivé situace a že se tato odolnost buduje po celý život. V časech příznivých a v dobách hojnosti se tolik neprojevuje. Zvláště v konzumních společnostech, jako je ta naše, není třeba se příliš „bičovat“ a bojovat s nepřízní osudu, třebaže se nikomu nejrůznější nepříjemnosti nevyhnou.

Jak ovšem posilovat resilienci v dobách, jako je tato, v časech karantény? Navrhuji vrátit se ke starým pozapomenutým dobrým návykům a dobré praxi. V dětství jsem měl například kamarády, kteří mě každé odpoledne tahali ven, abych si šel zahrát fotbal. Kopali jsme do mičudy před panelákem na sídlišti, mladé topoly nám sloužily jako branky, nebo jsme si na zem hodili školní aktovky, které sloužily jako tyčky. Stačil jen kopačák, který byl vždycky nějak po ruce. Mou přirozenou tendencí by bylo sedět doma a číst si, byl jsem knihomol. To mi ale kamarádi vlastně nedovolili, dokonce mě přemluvili, abych se zapsal do kroužku házené a chodil jsem s nimi na tréninky. Běhali jsme ve Veselí po parku, vždycky mě strašlivě začalo bolet v boku mezi žebry, ale něco jsem musel vydržet. Teď se v karanténě k běhání vracím – a kupodivu to jde každý den o trochu líp (i když si nemyslete, žádná sláva to není!).

Už léta mám v pokoji opřenou kytaru a občas na ni na začátku ministrantské schůzky nebo před biřmováním zabrnkám, ale vždycky se vlastně stydím, že už to vůbec neumím. Teď se můžu vrátit k zapomenuté kytaře a brnkat na ni až do aleluja.

Dělal jsem si taky pořádek v knihovně a objevil několik učebnic jazyků i s cédéčky. Můžu si je teď pouštět a zdokonalit si angličtinu, nebo se třeba znovu pustit do frániny. Času je dost, i když se mi nechce!

Vytáhněte tedy ze šuplíků zasuté věcičky, které se po přetření prachovkou znovu rozzáří.

Zdeněk Jančařík