Ještě nikdy jsem nepohřbíval na prvního máje, a k tomu na Slovácku (v Uherském Brodě) a ještě k tomu strýce. Strýc Jura Pavelčík byl cizími slovy archeolog a etnograf, tedy podzemní badatel hrabající se v hlíně a folklorní aktivista (kudy chodil, tam zakládal slovácké krúžky). Mši jsem sice celebroval v roušce, ale protože v rámci rozvolňování povolili moderátorům a umělcům produkci bez roušky, dovolil jsem si od ambonu zazpívat Verbujú a nad hrobem Můj koníčku ryzovraný.

Strýcův rod pocházel z Vlčnova, což je kúsek od Brodu, a jeho děd Šimon Pavelčík půjčil slavnému slováckému malíři Jožovi Uprkovi stodolu, aby si tam udělal ateliér a namaloval jízdu králů. Tím se tak trochu i moje rodina zapsala do dějin umění. Je to překrásný obraz, kterému vévodí tři koně – grošák, vraník a hnědák, na nichž ztepile sedí tři šohaji, vůdcové celého zástupu, který přivádí krále, chlapce, který mu v ústech dudlík. S nimi, pod nimi a za nimi si vykračuje, ale spíš tančí zástup krojovaných céreček a frajárů, všechny děti jsou bosy, ze země se zvedá prach a vzduch je plný jakéhosi elektrizujícího nadšení a radosti. Je to jeden z nejkrásnějších obrazů Slovácka, plný barevnosti, krevnatých tváří, dynamického pohybu, divák z něho vnímá spontánní vitalitu a tělesnost. Nenapodobitelná oslava spanilé bezprostřednosti okamžiku, imprese, světla, poletujícího prachu a radosti.

Juro, díky za včerejší den! R.I.P.

Zdeněk Jančařík