U nás v žabinském kostele, který je teď zavřený, máme malé knihkupectví. Před epidemií se nejvíc prodávali samozřejmě autoři jako Orko Vácha, Láďa Heryán, ale v poslední době taky knížka Zázraky otce Pia, byť jako jedna z mála „spotřebních“ kostelových knížek stojí víc než 300,- Kč. Jistě si ji koupili ti, kteří věří na zázraky světců, konec konců nejen P. Pio z Pietrelciny, ale třeba také náš Don Bosco nebo svatá Rita z Cascie jich měli na kontě bezpočet. A věřící člověk si bezděky říká, proč tito světci neochránili sever Itálie (a Itálii) jako takovou od té pohromy? A ptejme se třeba nerozvážně spoléhavě: proč neudělají nějaký zázrak, když za života jimi skoro hýřili?
Italové vůbec milují zázraky a zbožnou zanícenost – vezměme si třeba neutuchající slávu eucharistického zázraku v Bolseně, kterému se také říká „zázrak všech zázraků“, kdy pochybovačnému pražskému knězi Petrovi při mši svaté při proměňování začala kapat z hostie krev na korporál. Tehdejší papež Urban IV. pak na památku ustanovil slavnost Božího Těla pro celou církev. Místa, kde působili „zázrační“ světci (Pio, Rita), jsou dnes nejnavštěvovanějšími poutními místy v Itálii. Nemluvě o Medžugorji.
Zdá se ale, že by to dnes chtělo nějaký „větší“ zázrak – nějaký přímý Boží zásah. Právě toho se od něho nejspíš nedočkáme. Na všechna ta „proč“ stran Božího mlčení není snadná odpověď. Nejspíš je to také proto, abychom začali sami od sebe přemýšlet, abychom sami začali konat.
Abychom k tomu nebyli dokopáni nějakými nadpřirozenými zásahy. A zdá se, že právě k tomu se lidé moc nemají. Četl jsem například, že v Číně už zase na tržnicích ve Wu-chanu prodávají na trhu kašlající živé netopýry. K čemu by tedy byl nějaký Boží zázrak?
Zdeněk Jančařík