Skip to main content
Občas mi zavolá jeden starý kamarád, kostelník z Újezda u Brna, člověk srdečný, hovorný a akční, Jirka Jeniš. Většinou to je stejná litanie: „Proč vy salesiáni opouštíte farnosti? Vždyť povolání máte jenom z farností!“ Trochu něco koktám, jako že Don Bosco měl ty oratoře a že taky tiskl knihy, ale Jirku to nepřesvědčí a já jsem se svým koktáním tak nějak v koutě.
Četl jsem teď dva rozhovory, které mi potvrzují moje přesvědčení, že duchovní povolání není třeba hledat jenom ve farnostech (i když i tam!). Že k povolání je třeba v životě dospět k bodu obratu (break point).
Jeden rozhovor je se zpěvačkou Lenkou Dusilovou na aktualne.cz (Sebedestruktivní cesta byla poučná). Lenka je hledačka – a to je první předpoklad pro změnu života a pro jakékoli povolání směrem ke zralému lidství. Prožila život bez táty, vydala se na sebedestruktivní cestu, od zdi ke zdi. Po různých oklikách našla cestu nejen k hudbě, ale prostřednictvím hudby k sobě. Objevila své vnitřní světlo a dnes prostřednictvím své hudby zapaluje mnohá světla jiná.
Dalším takovým světélkem z mladého světa je plzeňská animátorka Denča Michálková (22 let). V dětství chodila do kostela, ale cestou k dospělosti se kostelově a duchovně ztratila. Studovala ovšem sociální práci a cesta ji zavedla zpět do salesiánského střediska, kde dva roky chodila jako dobrovolnice pomáhat s dětmi a mladými. Vůbec netušila, proč studuje „pomahačskou“ profesi, ale při praxi se zapálila, vrátila se k církvi a dnes zapaluje druhé. „Na pracovnících střediska se mi líbilo, že přijímají do klubů každého mladého člověka. Každému dávají šanci, i když se o něm třeba ví, že je průšvihář,“ říká Denisa.
Jirko Jeniši, co je to vlastně to „povolání“? Stačí, že se někdo přihlásí do semináře nebo do řehole – a je to ono? Nebo je to nejprve cesta k pochopení, k čemu jsem na světě?
Zdeněk Jančařík