#slovoztretivlny 4)
Dostal jsem krásné PFko od přítele esejisty a knihomola Josefa Kroutvora. On je spolu s Milošem Doležalem a dalšími literáty z vysočinského okruhu takový starobylý tvor, myslí spočívající kdesi v předválečné Střední Evropě, naslouchající Karlu Krausovi, Rilkemu a Stefanu Zweigovi. Svým slovem oživuje polomrtvé krajiny Sudet a Benátska, probouzí krásu starých textů a své věty maluje jemně a přesně jako japonští mistři kaligrafie. Jeho silvestrovské pohlazení připomíná, že tu byly doby zlé, ale vždycky také lidé dobří, a že společný zájem o knihy, o volné poletování ptáčků, o hudbu a krásu dokázal překlenout tendenci k obecnému sobectví a fízlovské ostražitosti. Jako by společným tmelem přátel mohly být ještě dnes knihy: „Čtenáři knih, nikoliv novin, bývají přátelé. S četbou knih souvisí jakási pastorace, misijní činnost, chuť něco sdělit a sdílet. Četba knih léčí i v době koronaviru, posiluje, povzbuzuje duši i ducha.“ Ale ano, některé knihy opravdu probouzejí chuť žít, touhu po vyjití ze sebe.
Do konce roku s podivnou číslovkou 2020 zbývá pár hodin. Ten rok nás naučil nosit ústenky, mluvit na mikrofon a do kamery, sedět doma v karanténě, někteří začali běhat, jiní sáhli po flašce. Všeobecnou depresi střídala euforie, hlasateli evangelia se stali epidemiologové a evoluční biologové. Lidé se i uprostřed rodin rozdělili na odpírače a vítače (vakcíny, lockdownu, reality), vždycky tu ale byli ti, kteří přestali myslet na sebe a pustili se do práce pro druhé: dobrovolníci, zdravotníci, lékaři, ale také sousedi, kteří lidem v nouzi nosili jídlo a povzbuzovali třeba na dálku. To dobré z tohoto roku zůstane. To méně dobré už dávno propadlo do jámy nebytí.
Pour féliciter 2021! (Na fotce Josef Kroutvor s Milošem Doležalem, loni na Mláďátka betlémská)
Zdeněk Jančařík
