Nedávno jsem slyšel jedno kázání, kdy kněz vemlouvavě vzýval Neznámého, Neviditelného, Vzdáleného Boha. Nemělo to žádné vyústění, prostě to byla taková modlitba do éteru, do studeného vesmíru, kde je trvale minus 270 stupňů Celsia. My na té své planetě, kterou zrovna teď sužuje jakýsi neznámý netopýří wuchanský virus, bloudíme vesmírem s rouškami a chytáme se studeného dávno zlomeného stébla. Ta modlitba nezahřála, tak jako nezahřeje hudba technokratické skupiny Kraftwerk nebo mrazivé dunění blackmetallu.
Vyfoceno ve Znorovech u Všetulů na dvoře
Ta králičí matka mně představuje blízkost. Právě nedávno porodila 20 králíčků, hebkých stvoření. Naklání se ke svým mladým, kojí je, krmí, zahřívá je svým tělem. Je jim blízko, nejblíž, jak to vůbec jde, dotek mámy a dítěte je odjakživa ústřední metaforou Boha. Maria kojí Ježíška, hladí ho, něžně se ho dotýká a on jí to oplácí svým rozverným úsměvem při kojení. „Jako dítě na matčině klíně, tak je má duše, Bože, v tobě.“ (Žalm 131) Bůh je Matka a teprve chvíli potom a tak nějak teologicky a inženýrsky vzato taky Otec. Bůh je blízko,
Bůh nemůže mít na ústech roušku a v plicích ventilátor. On nedodržuje předepsaných 2,5 metru. Bůh nestojí opodál, nespí, když by měl bdít, nezhasíná tam, kde je zapotřebí světla. Bůh je blízkost. Bůh je něha. Bůh je dotek. Bůh je uzdravení. Bůh je nepopsatelné štěstí a radost. Bez něho je nám trvale zima. Bez něho nikdy nezahřejeme svou duši a tělo. Bez něho jsme astronauti, co vypadli z vesmírné lodi zvaná Země a točíme se kolem slunce svého já. On je králičí matka. On je Matka. On je.
Arrivederci, přátelé!
Zdeněk Jančařík