Román Dvacet tisíc mil pod mořem se skoro celý odehrává v ponorce a ti lidé, co tam žijí (moc jich tam není!) a tráví tam dlouhé dny a týdny, nemají vůbec deprese! Autora zajímají stroje, ryby, zařízení podivného plavidla, různé výlety na Jižní pól nebo objev trosek bájné Atlantidy, ale naprosto nepočítá s otřesenou psychikou člověka v ponorce. Podobně to má Robinson Crusoe, který je dlouhé měsíce a roky na svém ostrově úplně sám a docela se tam zabydlí – stane se z něho takový poklidný chalupář. Jistě, nakonec najde svého Pátka a musí se radikálně vypořádat s divochy, ale jeho samota působí idylicky, až bukolicky.
Když už jsme teď snad čtvrtý týden v lockdownu, přichází pomalu, ale jistě ponorka. Máme už vychozené cestičky z pokoje do kaple, z kaple do kostela, z kostela do kuchyně, z kuchyně do jídelny, z jídelny zpátky na pokoj. Postel, kaple, kostel. Trochu už na sebe v komunitě narážíme, někdo se raději stáhne, druhý se snaží zjistit, co komu vadí, třetí je spíš ježatý, čtvrtý třeba alergický. Naštěstí můžeme také ven – plk. Prymula nám přece radil, abychom chodili hodně na vzduch!
Venku narazíte především na pejskaře s pytlíky na hovínka, nebo bez nich, ale také na procházkáře, běžce, cyklisty a rodiče s dětmi. Potkal jsem při běhání třeba jednu kamarádku, která mi líčila, že mají v rodině už druhý covidový pohřeb a možná že je čeká i třetí. Potkávám známé v rouškách, kteří na mě mávají, dokonce na mě mávají na pozdrav i běžci, čehož si mimořádně vážím, protože do této společnosti jsem nikdy nepatřil. Nelze žít bez lidí jako kapitán Nemo nebo Robinson, lidi prostě k životu potřebujeme – jak v ponorce, tak za jejími dveřmi.
Zdeněk Jančařík