#slovozdruhevlny 40)
Ocitli jsme se v takovém mezitýdnu mezi starým a novým liturgickým rokem, chvíli ještě bude zelená a pak už fialová. Svíčky, roráty, věnce – a tak. Čekáme na druhý příchod, prostě na Tatu. A není čekání jako čekání. My křesťané jsme si zvykli čekat tak trochu na Tatu Bimbáce, který přijde s hromy blesky, nastane Armagedon, předtím se ještě objeví Gog a Magog, bude hlad, zima, sucho a pak třeba potopa. Dies irae, Den zúčtování a Božího hněvu. Na nebi budou lítat hvězdy, bude praskat zem – zkrátka něco jako atomovka. Na to se ale nedá moc těšit!
Představa Boha Mstitele je silně vepsaná v naší křesťanské DNA. Bůh přijde na zem jako rozzlobený Tata a tady dole na něho čekají roztřesené děti, které při hraní rozbily v obýváku vázu a čeká je nářez. Pro mě to ale není jen obraz, tenhle příběh čekání na otce pro mě bude vždycky spojený s mou milovanou paní učitelkou Pijáčkovou, ke které jsem ve Veselí chodil na klavír do staré ZUŠky nad bývalou hospodou Janík. Paní učitelku jsem měl moc rád a taky jsem kvůli ní na klavír trochu cvičil, aby měla radost. Když jsem jednou na konci června v pátek přišel na hodinu, bylo místo ní v učebně na dveřích parte s její fotkou. Když jsem se ptal, co se stalo, tak mi tam někdo vyprávěl, že nechtěla podepsat svému synovi deváťákovi vysvědčení s tím, že musí počkat, až se vrátí táta. Syn věděl, že dostane nařezáno a pohrozil mámě, že ji zabije. Ona trvala na svém a on… Od té doby mě klavír nebavil, další učitelka, která se jmenovala Vondráčková, mě nechala hrát a sama si při tom chodila zakouřit. Na klavír jsem hrál jen dva roky. Salesiánem jsem se možná stal také kvůli tomu klukovi, co nechtěl čekat na tátu, až se vrátí domů.
Bůh je laskavý, vnímavý, něžně se dotýkající, do náručí beroucí a vždy milosrdný Tatínek, který má mateřskou něhu a nesmírně půvabnou tvář. Má nás rád, má tě rád, má mě rád.
Zdeněk Jančařík