Po zříceninách s Jirkou Peňásem

Konečně jsem byl po drahném čase na delším výletě po krajích východočeských s Jirkou Peňásem. Stává se z toho pomalu rituál, že se sejdeme někde na půli trasy mezi Brnem a Prahou na trati na Českou Třebovou, tentokrát to bylo Ústí nad Orlicí. Já čekal u nádraží za městem, Jirka na nádraží ve městě. Nakonec jsme se našli a poťapkali hygienicky jenom lokty, Jirka měl na hlavě velikánský širák a pod ním obří červenou roušku, takže vypadal jako Henry Fonda z Tenkrát na západě. Jirka nemá rád navigace, tak jsme jeli po paměti nejprve na zříceninu a ke kostelíčku v Lanšperku. Vylezli jsme tam na kovovou pouze pro sportovce urobenou rozhlednu (leze se po ocelových žebřících) a nahoře se chvíli kochali výhledem až někam ke Kralickému sněžníku, ale pak jsme zabředli do teologie a došlo samozřejmě taky na Halíka, Duku, Putnu a Jandourka. Dole měl pak Jirka historickou přednášku o hradech a opevněních, o husitství, Karlu IV. a jeho antisemitismu.

Pokračovali jsme do Letohradu, kde nás zastihly kroupy. Jelikož jsou všichni v naší zemi vyděšení, hospody byly zavřené, zahrádky taky, tak jsme to přečkali v autě.

Připomněli jsme si tamní požehnané působení Václava Vacka, ale taky třeba F. L. Věka a mnoha dalších tamních umělců a kumštýřů. Jirka dal k lepšímu mimořádně zajímavou vzpomínku o našem společném prof. Vítězslavu Rzounkovi (studovali jsme spolu na FFUK), kterému kdysi pil krev, ale tak nějak se postupně smířili, protože Jirka věděl o slovenské literatuře víc než prof. Patera, který ji vyučoval, takže mu Rzounek musel dát jedničku.

Následovala další zřícenina – Žampach, místo spanilé, s přenádherným parkem kolem chráněných domů pro lidičky s hendikepem. Povídali jsme si o svých dávných láskách, ale z mé strany to byla slabota, Jirka byl trochu epičtější. Na zřícenině jsme se kochali, Jirka se pouštěl s místními do hovorů, na což já jsem příliš plachý.

Pak jsme se vrátili do Ústí a měli jsme hlad. Štěstí nám přálo, protože jsme zaparkovali u jedné secesní vily, ve které byla sice zavřená hospoda, ale servírka na chvíli vykoukla a my ji přesvědčili, že nemáme koronu a že jsme ochotni za pizzu zaplatit kartou.

Uondaní, ale bohatší jsme se pak loučili na tom správném nádraží za Ústím – s tím (sic!), že to musíme zase za nějaký čas zopakovat.

Zdeněk Jančařík