Říkalo se kdysi „dubnové počasí“. Chvíli bylo zima, chvíli teplo, na obloze poletovaly mraky, občas se spustil takový déšť, že se v kalužích dělaly bubliny. Jako kluci jsme museli přestat hrát fotbal, zaběhli jsme do panelákového vchodu a čekali, až to přejde. Pak jsme zase vyběhli mezi topoly a čutali.

V dubnech, jako je tento, vím, že ráno bude zima, v poledne vedro, že pršet určitě nebude, a když náhodou spadne pár kapek, myslím, že každý to považuje za zázrak. Půda je vyschlá na troud, tráva je taková chabá, tam, kde se po ní trochu chodí, zůstává udusaná hlína, která už teď začíná praskat jako kůže starého člověka. Něco se s přírodou děje, všichni to kromě Klause st. vidíme, není třeba žádných statistik nebo meteorologů.

Tak nějak to bylo v tom starém čínském příběhu o pánu deště. Lidé se už celé měsíce modlili za déšť – a nic. Až si kdosi vzpomněl, že v sousední zemi je „pán deště“, muž, který přináší vláhu. Když ho zavolali a on nakonec přijel, prošel se po dědině a byl zoufalý. Kozy byly vyzáblé na kost, lidé se ploužili po návsi a hledali vodu. Pán deště se uchýlil do malé poustevny za vsí. Všichni čekali, co bude. Po třech dnech přišla vánice, všechno zapadalo sněhem. Ptali se ho, co dělal, jak je to možné, že v dubnu nasněžilo. „Nic jsem nedělal – a už vůbec nemůžu za ten sníh.“ – „Cos dělal celé tři dny v poustevně?“ ptali se ho. – „To vám říct můžu. Pocházím ze země, kde mají věci svůj řád – všechno je prostě tao. Když jsem sem přijel, hned jsem viděl, že všechno se tady vykloubilo z tao a nic není tak, jak to podle nebeské vůle má být. Čekal jsem tři dny, abych se znovu dostal do tao. Pak přišla vláha.“ – „Ale to není voda, je to sníh!“ – „Přirozeně,“ pravil pán deště, „tak to má být.“

Zdeněk Jančařík