Padesátka je hezké číslo

Padesát a dost! řekl jsem si dnes, protože už se mnohé rozvolňuje a já už nestačím každý den psát pravidelný sloupek s obrázkem, kterému jsme před pár měsíci (!) začali říkat Slovo z karantény a v komunitě tomu říkáme prostě Karanténa. Vystřílel jsem za tu dobu náboje a taky už začínají menší spolča a stretka a biřma a příští týden taky všednodenní mše, zpovídání a možná časem začne taky středisko mládeže.

Začínali jsme tu Karanténu psát spolu s Liborem, ale on je spíš na ty obrázky, které se buď hýbou, nebo chodí nějak po drátech, kdežto já jsem spíš klávesnicový neboli psací typ. Jedna věc je, mít v hlavě nějakou myšlenku a napsat ji, jiná je ji vyslovit a zaujmout mluveným projevem. Každý jsme zkrátka na něco.

První témata se točila kolem roušek, orouškovaných mší, odcizení na ulici a domácí klaustrofobie, která nám všem hrozila na dlouhou dobu. Dospěli jsme v karanténě až k Velikonocům, což v nás asi zůstane jako mimořádný zážitek bez kostela a bez pomlázky vězet na dlouho. Moc doufám, že už žádná „druhá vlna“ nepřijde a Vánoce budou bez virů a budou probíhat v plných kostelech, protože psát o Ježíškovi, který se narodí do nějaké karantény, bych opravdu nechtěl. No, a po Velikonocích už to šlo skoro samo, až na to, že už se teď vídáme stále víc s lidmi a nebude na nějaké sepisování moc času.

Milí přátelé, zvláště vy věrní, kteří lajkujete už po ránu, berte tedy toto slůvko jako takové předběžné malé loučení, které je vlastně radostné, protože naznačuje, že se vracíme k normálu, tedy k setkávání tváří v tvář.

Zdeněk Jančařík