Mamma mia, čtyřicáté slovo z karantény! To by snad mohlo stačit, říkám si. Na začátku jsem si myslel, že to bude tak kolem deseti, patnácti fejetonků, to by se dalo zvládnout. A vono ne…
Dnes jsem šel s náhubkem a potkal jsem dva psy rovněž s náhubkem. Ten první se u mě zastavil a zkoumavě si mě prohlížel, jako by chtěl říct: To jsme dopadli, že? I vy, dvounožci, teď chodíte jako my! A zavrtěl hlavou na znamení znechucení. Ten druhý mě bral asi za kapsáře a rozštěkal se na celou ulici, když mě míjel. Jeho majitelka na něho volala: „Ticho, Broku, já vím, že se ti nelíbí ty roušky. My to nosíme ze solidarity k vám!“ Usmáli jsme se na sebe pod rouškami.
Kdysi za totáče, když ještě nešlo sledovat západní televize, jsme u nás na Slovácku chytali ORF Eins a ORF Zwei. Na dvojce chodívaly dva zásadní pořady, na nichž jsme s bráchou ujížděli: Ohne Maulkorb (Bez náhubku) a Trailer. Ohne Maulkorb uváděl Rudi Dolezal, taková mánička, co se vyznala v rockové hudbě, a krásná Rosa Russwurm, do té jsem dodnes platonicky zabouchnutý. V Bez náhubku uváděli nejnovější věcičky především z britské rockové scény, pamatuji se, že jsem tam poprvé viděl Sex Pistols a Zeppelíny. To bylo naprosté zjevení! A pak ještě Tomy Champ s velkými botami, zpíval příšerně, ale ty boty – na ty nezapomenu! Moderátoři mluvili německy, ale my jsme hlavně čekali na ukázky z jejich muziky – a těm bylo rozumět, hudba je univerzální. Vnímal jsem tehdy, jak je důležité nahlížet prostřednictvím lidí, kteří něčemu rozumí, do světů, kam bychom se jinak nikdy nedostali. No, a Trailer byl podobný. Zasvěceně tam mluvil takový rakouský Kamil Fila o filmech, ale co bylo pro nás důležité – pouštěl pak ukázky bijáků, které bychom tady za oponou nikdy nespatřili.
I v církvi potřebujeme takové platformy Ohne Maulkorb. Díky internetu je máme (christnet.eu, tisickrate.cz) a mnozí jsme za ně opravdu vděční. Vlastně jen tam probíhá opravdový dialog v církvi, jinde se raději pořád pohybujeme při zdi.
Zdeněk Jančařík