#slovozdruhevlny 13)
Už jsem o tom tuším jednou psal, ale nedá mi to. Vladimír Trubka Kopřiva mi až dnes poslal celou sadu fotek z našeho dávného noviciátu (30 rokov tamú nazád!), kde jsme všichni, jací jsme byli – a naštěstí jsou to fotky černobílé… Skoro všude se smějeme, dokonce při zbožných úkonech jsme takoví rozesmátí, jako by ten noviciát v Hodoňovicích (1990–1991) byla jedna velká prča. Samozřejmě, fotilo se hlavně při „eventech“, divadlech, skečích, blbnutí. Ale blbnuli jsme na entou, jako by to neznalo míru. Nová nevídaná svoboda, přijížděli hlavouni z Říma, Jirka Kašný se na chvíli vrátil z Ameriky, František Kunetka nám dával exercicie a my jsme mu vypustili kola, novicmistrovi Johnymu jsme posadili na hlavu korunu, poté co se oblékl v jakýsi faraonský plášť, Konópkovi jsme v přímém přenosu vyholili na temeni tonzuru a já jsem při tom hrál tuším celou Trojici. Mimochodem, ta závěrečná fotka, jak Konópek dostal přímý zásah vodou z kýble, by dnes byla kandidátka na foto roku v nějaké soutěži Profimedia.
Je to už dávno, kde je ta energie, ten ples? Kam se poděla ta nezlomná touha blbnout a divočit? Imaginace, provokace, mírumilovná hlína? Kde je ten šarm i odvaz starých časů. No nic, nasadím roušku a jdu pro máslo do Billy…
Zdeněk Jančařík
