Neplač, Marie!

Jedinečnou postavou evangelií je Máří Magdaléna. Mám pokušení ji považovat za jediného člověka z Ježíšova okolí (Pannu Marii teď nechme stranou!), který tušil, co se v neděli ráno po sobotě stane. Chodila v zástupu žen s Ježíšem, před vstupem do Jeruzaléma umyla jeho nohy svými slzami (plakala prý nad svými hříchy, ale spíš nad tím, co nastane na Velký pátek) a osušila je svými vlasy (neznám erotičtější, ale zároveň zbožnější scénu z evangelia), pomazala ho a nakonec stála pod křížem. V neděli brzy ráno spěchá ke hrobu, nahlédne tam, hledá svého Milovaného. Potká zahradníka, který ji trochu vodí za nos, ale při slovech „Marie“ se všechno provalí. Ona ho chce obejmout (nebyla tehdy přikázána dvoumetrová distance), ale on se brání, už to není Mistr, Divotvůrce, Rabbi, ale Pán, Vítěz nad smrtí. „Nedotýkej se mě! Ale běž a řekni o tom ostatním.“

Co dělala Máří na Bílou sobotu? Trpěla? Proplakala celý den? Chystala vonné masti na pomazání Ježíšova těla? Modlila se? Myslím, že tušila, že se s ním setká, a to s živým Ježíšem. Ve víře věděla, že on je někdo jiný, že Ježíš nebyl běžný smrtelník, krásný moudrý muž, učitel, zcela mimořádný farizej. Ona to o něm věděla, ona jediná byla Velikonocům nejblíž. Byla k němu přitahována nesmírnou silou nejprve zamilovanosti, a posléze nezištné lásky. Ona je první apoštolkou, takovým Petrem mezi ženami.

Marie, proč pláčeš?

Zdeněk Jančařík