Jedna židovská anekdota na víkendové odlehčení v karanténě:
„Pan Kohn si neustále stěžuje na zdraví. Má sklon namlouvat si, že trpí nejrůznějšími chorobami. Vydá se k mladému lékaři a žádá celkovou prohlídku.
Lékař ho pozorně prozkoumá od hlavy až po paty a nakonec konstatuje:
– Vážený pane, jste zdravý jako rybička.
– Jak to? A co můj žaludek?
– Je v naprostém pořádku.
– A co moje játra, ledviny a srdce?
– Jste úplně zdravý.
– Aha! Vy mi to nechcete říct! Mám tedy nějakou těžkou nemoc?
– Kdepak, vůbec nic vám není, nemáte žádnou nemoc!
– Pane doktore, vy si myslíte, že se v nemocích vyznáte líp než já?
– Jistě, od toho jsem lékař.
– A jak dlouho?
– Sedm let.
– Vidíte, vy jste lékař teprve sedm let, zatímco já jsem nemocný už čtyřicet let!“
Kdysi se tomu říkalo hypochondrie, dnes raději „nadměrné obavy o zdraví“. Těsně po začátku koronavirové krize jsem byl v jedné velké galerii, bylo to začátkem března těsně před zákazem vycházení. O viru už se vědělo, někteří si už zakrývali tvář rouškou, za pár dní jsme to museli udělat všichni. V té galerii mě zničehonic před jedním obrazem začalo škrábat v krku a nutilo mě to ke kašli. Trochu jsem se zpotil, začal jsem pokuckávat, koukal jsem kolem sebe, co na to lidi. Všichni jsme znervózněli. Chytil jsem trošku paniku, pořád jsem polykal a zkoumal, jestli mě opravdu začíná bolet v krku, nebo je to jen reakce na nějaký cizí parfém. Nakonec to bylo opravdu to druhé, ale z obrazárny jsem neměl skoro nic, spíš jsem myslel na poslední pomazání. Tak vzniká panika, dokonce si myslím, že si hodně nemocí takto můžeme doslova „přivolat“. Proto se teď obrňme trpělivostí i se sebou samými a se svým tělem a nesledujme každé posmrknutí nebo kýchnutí jako začátek „toho nejhoršího“. Strach má velké oči – odvaha a nadhled ať je má ještě větší!
(na fotce pomazání nemocných, jak se praktikovalo v 18. stol.)
Zdeněk Jančařík