My poslední online křesťané

By 16. 11. 2020 Slovo z karantény
Před mnoha lety vydal Martin C. Putna malou apokalyptickou knížku My poslední křesťané, texty o zaspávání církve, o jejím životě ve starých kolejích a její soběstačnosti v liturgickém závětří. Vzpomněl jsem si na tu knížku, když jsme včera (po kolikáté už?) vysílali online mši svatou, které se na druhé straně drátů sice účastní dnes už na dva tisíce věrných „oček“ (na YouTube se počet připojených zobrazuje jako očka), ale to v té naší domácí kapličce s dvěma kamerkami vnímáme jen velmi nepřímo.
Při nedělní mši zpíváme do anonymního éteru z aplikace Zpěvník pro scholy – a to se mně včera stalo tak trochu osudným. Sáhl jsem při ohláškách po mobilu a zavrněla mi v ruce esemeska, která se mi automaticky propsala na displej: moji dobrou známou zrovna odvezla záchranka do nemocnice. Ve své charitativní naivitě jsem hned (ještě před požehnáním!) odepsal, že se za ni budeme modlit. Ano, vím, že bych se během mše neměl dotýkat mobilu, neměl bych myslet na pitomosti, neměl bych během kázání zírat z okna, neměl bych mastit Solitaire, neměl bych odepisovat na SMSky a měl bych se soustředit na Pána Boha a na jeho nezměrné dary, měl bych děkovat za to, že můžu být v této nekostelové době na mši, že jsem přece coby „alter Christus“ vyvolený a privilegovaný… Co naplat, umím po ránu a někdy ani večer všechny ty vznešené věci pojmout a pozvedat srdce s paténou tam, kam online svět a online lidé nedosáhnou a kam už hloupé myšlenky nedoletí.
Jsem jenom online člověk.
Zdeněk Jančařík