Skip to main content

Začíná rouškový Svatý týden. Venku začíná být krásně, ptáci za oknem zpívají jak o život, v trávě je vidět kvetoucí sedmikrásky, za chvíli budou i ty pampelišky. Děti ale nesmějí do školy a my dospělí jsme také drženi doma, dokonce na mobilu na horní liště mi přes celý den jezdí nápis: Zůstaňte doma/T-Mobile.

Bavili jsme se nedávno v komunitě, který film nebo kniha koho kdy rozplakaly. No, vlastně jsme se moc nebavili, protože jsem mluvil jenom já. Plakal jsem, když jsem před pár lety dočítal Deník Anny Frankové, bylo to v Římě za mých studií, marodil jsem a možná jsem se v izolaci cítil tak trochu jako Anna ve své skrýši v jednom amsterodamském činžáku, kam se díky prozíravosti svého tatínka Otta uchýlili s celou rodinou v červenci roku 1942 – na poslední chvíli, protože její sestra Margot dostala den předtím povolávací dopis do transportu. Anička dostala od táty ke třináctým narozeninám sešit a hned si začala psát deník, ve kterém rozmlouvá se svou fiktivní kamarádkou Kitty. Psala do něj a malovala, lepila rodinné fotky a zaznamenala s neuvěřitelnou upřímností a bezprostředností mládí nejrůznější stavy mysli lidí kolem, Židů, kteří byli okolnostmi donuceni k izolaci a snažili se za každou cenu přežít. Skrýš byla po dvou letech vyzrazena a 4. srpna 1944 vtrhlo do půdních prostor gestapo.

Posledním nákladním vlakem, který odjížděl z Holandska, byli transportováni do Osvětimi (na konci války se přeživší vězni stěhovali s prchajícími německými dozorci do Bergen-Belsenu). Přežil Annin táta Otto. Jedna z Holanďanek, Miep Giesová, Annin deník zachránila a předala ho po válce Ottovi Frankovi. Ten ho důkladně proškrtal a vydal – stala se z něho jedna z nejpřekládanějších knih světové literatury.

Včera, 5. dubna, to bylo 75 let od osvobození koncentráku Bergen-Belsen, kde dcery Frankovy zahynuly. Krásně to připomněl můj kamarád Michal Plzák, který Anně napsal dopis od Kitty „z karantény“:

„Milá Anne, jak jsi mohla tak dlouho vydržet s mámou, tátou a ségrou za krkem? Kdybych uměla tak dobře pozorovat a pak popsat lidi jako Ty, udělala bych si nad sešitem svou tajnou chvíli, jiný svět, abych jim unikla. Ale neumím se soustředit, pořád mě něco vyrušuje, zprávy, kamarádi, fotky. (…)“
Celý dopis si můžete přečíst na Aktualně.cz.

Držme se, vydržme tu karanténu! I v Anně Frankové máme dobrou přímluvkyni proti karanténní klaustrofobii.

Zdeněk Jančařík