Mezi Ježíšem a Buddhou

By 27. 11. 2020 Slovo z karantény

Ten konec listopadu je nějaký nostalgický. Samé nekrology, spadalé listí v koláčích pod stromy a PES visící za krkem. Přesně před pěti lety odešel k nejvyššímu Výpravčímu salesián Toník Nevola, náš spolunovic, někdejší hláskař v zastávce Dobrotice (1988). Kluk bystrý, sportovně šikovný, přirozeně veselý, po čtyřítce moudrý, na závěr jako by běžel do stanice, odkud mu už ujížděl vlak směrem Salesian Heaven duchovním sprintem. Už v noviciátě si rád pospal, já coby nespavec (byli jsme v Hodoňovicích po čtyřech na pokoji, on spal u dveří) jsem mu dělal budíček taháním za levou nohu.

Ač mladší, byl pro mě něčím mezi mladým Comollem a starším Cafassem. Tedy „bratrem na stráži“ v noviciátě a v semináři, ale později nás pozvedal svým nadhledem, spirituálním a lidským klidem, velkorysostí. Toníci byli vlastně dva nebo i tři. Ostříhaný chlapec z dědiny, rychlý fotbalista s přehledem na hřišti, stálice týmu. Ten druhý byl Toník-marod – skoro rok pobýval mimo komunitu u rodičů v Holešově Za cukrovarem, nikdo ani on sám nevěděl, co s ním je. Tohle období přešlo od Toníka-rekonvalescenta k Toníkovi-vůdci Saneda (Salesiánské Nehnutí Dospělých), kde byl tak trochu Buddhou a Ježíšem dohromady. Nezapomenu na jeho čtyřicátiny v klubu, kde hrála Znouzectnost a Toník seděl v první řadě a v jakési nirváně přijímal gratulace s půllitrem v ruce. A pak v Plzni to byl Toník-mudrc, šéf komunity, kterou dokázal lidsky i salesiánsky nádherně kočírovat. Odešel ke svému Výpravčímu na vrcholu, ty vzpomínky jsou pořád nesmírně silné. (na první fotce při nácviku zpěvu s Pavlem Kuchařem, na druhé při scénce asi s Tomášem Marešem)

Zdeněk Jančařík