#slovozdruhevlny 11)
Trajektorie našeho přístupu ke koronaviru se dá popsat také takto: prvotní hrůza, roušková euforie, letní vydechnutí – a pak už Darkov, Techtle Mechtle, vzhůru k promoření do Chorvatska, zase trochu hra na rouškovanou a teď deprese, protože křivku nejde a nejde „oploštit“.
Jak dokládá historie, po morových ranách byli lidé většinou jako utržení z řetězu – viz zápisky svědků neapolského moru ze 17. století nebo morové zápisky Daniela Defoea ze století osmnáctého. „Když L. P. 1655 zavlekli španělští vojáci do Neapole mor ze Sardinie, kde už nějakou dobu řádil, snažila se to královská rodina nejprve u dvora ututlat. Neapol tehdy patřila španělskému království a rodní Napolitánci Španěly nenáviděli. Za tu nenávist se jim vládcové (Filip IV.) odměnili morem. Těsně před „vysláním“ nakažených do Neapole sezval místokrál Castrillo všechny dvořany do svého neapolského paláce a varoval všechny, že do Neapole přijde morová rána. Na druhý den veškerá šlechta opustila Neapol, kterou ponechali svému osudu. Vojáci přijeli na lodích ze Sardinie, navštívili neapolské nevěstince a „Bič Boží“, jak nákaze místní říkali, začal konat svou práci. Vymřela tehdy polovina města a mor se rozšířil také na ostrov Capri. Po půl roce po „biči“ přišel „déšť Boží“, neuvěřitelná průtrž a série bouřek, které doslova vyplavily tehdejší Neapol, takže po ulicích a uličkách tekly proudy vody a na náměstích se vytvářela jezera. Místní tomu říkali diluvio universale, potopa světa. Castrillo, který nakažené vojáky do Neapole poslal, se po moru objevil v ulicích města a nechal se oslavovat jako zachránce.“ (viz Grudziński, Deník psaný v noci)
Našim zachráncům teď spadl hřebínek a hrozí úplným lockdownem. Místo prvotní pokory a opatrnosti vůči viru se holedbali vítězstvím, teď vyhrožují neposlušnému „lidu“.
Zdeněk Jančařík
